Cvrčci

A slečno, kdy jste si začala povídat sama se sebou?

Od té doby, co mám v hlavě cvrčka.

A co v té hlavě dělá?

Cvrčí. A proto si musím povídat, ale hodně nahlas, abych ho překřičela. A někdy zas úplně stačí šeptání.

A co mu vykládáte?

To je hodně různé. Třeba mu povídám o tom, jak mám až nechutnou chuť jít ven. A že nemůžu, protože prší. A ještě nechutnější chuť si sednout na trávu. Prostě jen tak. A nebo jít lovit ještěrky, protože už mi docházejí ocásky. A nebo lovit medúzy, jako Patrick.
A taky mu povídám o anime. Jak z toho šílím jak malá holka. Hůř. Můžu s čistým svědomím říct, že jsem regulérně závislá. Na všem v tom světě. Lidé tam úplně jinak prožívají jednotlivé emoce, přikládají slovům jinačí váhu a navíc ta hudba. A japonština sama o sobě. Jsem až tak posedlá, že uvažuju, že ji půjdu studovat. Jako na vé eš.
A on to všechno poslouchá. Zná každé moje soukromé vyblití. Vychrstnutí myšlenek. Polyká moje slova, jako můj fialový polštář polyká moje slzy.
A to mi připomíná, že jsem mu taky řekla, že tak nějak cítím, že tyhle prázdniny budou ty nejhorší v celém mém žití, nebo kam si až pamatuju. Už ten začátek..kvůli dešti jsem nemohla stát pod pódiem, a křičet a pogovat v bahně, i když jsem tak moc chtěla. A taky mě štve, že jsem si domluvila MOR, a až dlouho potom se koukla na program RFP. Tohle už cvrček moc nechápe. Ale to mi nevadí. Mě stačí, že poslouchá. A poslouchat doufám bude, dokud se jednoho krásného dne nezadusím těma sračkama, které říkám. A i když mám svého cvrčka, cítím i potřebu psát. A možná je to i proto, že jeden nejmenovaný řekl, že tvoříme jen z touhy nebo úzkosti. A v hlavě a v duši, nebo kdovíkde sídlí, mám spoustu nepříjemných emocí, které potřebuju ze sebe dostat ven. A k tomu obrovská barevná hromada inspirace. Už jen ti cvrčci a ještěrky. No a tak víte kolem a kolem a bla bla bla...