Po tom, co jsem se prokousala trochou nezáživné četby k maturitě (Třeba paní Bovaryovou) slupla jsem mnohem chutnější sousto. - Ještěrčí ocásky/ Juan Marsé
Líbila se mi, i když je to do velké míry četba, která by mohla zapříčinit prohloubení depresí. Vypravěčem je nenarozené dítě, které to nemá lehké už v maminčině bříšku. Maminka je rusovlasá kráska, která ráda čte Vojnu a mír, kouří a pije spoustu kávy. Bratr prenatálního špunta se jmenuje David. Je to jedna z těch knižních postav se kterou byste se chtěli poznat v reálném životě. Chtěla bych ho potkat v temné, špinavé uličce, jak jde s rukama v kapsách a s kopretinou ve vlasech a podívat se mu do těch jeho medových očí.
David je ten, který má v uchu cvrčka. A proto si vymýšlí smyšlené šílenosti a povídá si je nahlas pro sebe i ostatním, aby jeho cvrkot přehlušil.
David má kamaráda Pauliho, který má barevná chřestítka a hledá nejrůznější záminky, aby získal co největší množství lásky. A pak je tady ještě Amanda se svou žlutou sukní s širokými zelenými kapsami, tmavými brýlemi a červeným kolem.
Měla jsem o tom napsat dřív, ale pořád jsem to odkládala a teď nemůžu chrlit čerstvé dojmy. Nicméně takhle to i stačí. A musím říct, že jsem ráda, že jsem napsala aspoň toliko. A taky teď víc maluju. A čtu. A je mi fajn. (:
"Mysli na pole obilí s vlčími máky, kde se prohání spousta paještěráků," říká David. " To dělám před usnutím."
<3
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat