Čím blbější náladu mám, tím širší si kreslím černé linky kolem očí.
"Vypadáš zase temněji než minule," říká on.
"To je tím, že nastalo temné období," povídám já.
Taky mi lidi čím dál tím častěji říkají, že se na ně dívám, jako bych je chtěla zabít. On to není úmysl. Já se takhle prostě dívám. Je to moje přirozenost. On to má taky tak. Já mu řeknu, proč se tváří tak zle, a on na to, že je to neutrální výraz. Tak vidíte, jsme si souzení, pohledem potvrzeno.
Nemá to žádnou logickou návaznost na předchozí, ale chybí mi živá Fixa. Už to bude půl roku. A snad ještě víc než jejich tvorba mi chybí Márdi. Celkově on, jeho pozitivita, smích a vlasy.
Poslední dobou se necítím zrovna nejlíp. A ono v takovém citovém deliriu strašně potěší, když za vámi příjde známý, který je očividně úplně mimo, usměje se na vás, vykulí oči s obrovskými zorničkami a pomalu prohodí "ahoooj". Jo, je to divné, že si to myslím. A ještě divnější je, že to takhle napíšu.
Zajímalo by mě, jestli jiné lidi taky tak hluboce ovlivňují osoby, které vlastně ani moc neznají. A o kterých často přemýšlím a v hlavě je rozebírám a snažím se dobrat jejich podstatě. Nebo jenom. Já. Ano a to jsme u dalšího.
A u tamtoho a u toho taky. Je to děsné. Nemůžu se z těch myšlenek vymotat. A psát postupně. Je toho prostě tak moc. Vážně se pokusím to utřídit.
A taky... ono to tak nějak hladí po vlasech, když se vrátíte domů o půl desáté večer a najdete blízké (a skupinku cizinců), jak sedí a poslouchají Nohavicu.
Chtěl jsem ti zavolat a říct, že jsi má milá, jediná na světě, která mi ještě zbyla. A teď se bojím, normálně bojím.
Já si to pamatuju, ty noci pamatuju. Tu hrůzu pamatuju. Ta rána pamatuju.
A stejně nejvíc pomůže hudba, horké černé kafe & Keep calm and party on.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat