Asi nějak takhle začíná Amélie z Montmartru. Film o dívce, která se radši plete ostatním lidem do života místo toho, aby žila svůj vlastní. Takhle to ale nejde napořád...
Moc se mi líbí tak první třetina filmu, hlavně Améliino dětství. Vyrůstá sama, bez ostatních dětí, proto si vymyslí vlastní svět. Vždycky si radši vysní svůj vlastní svět, než aby se doopravdy setkala s realitou.
V jejím světě se desky vyrábí jako palačinky.
Žije se svými imaginárními přáteli, rybkou se sebevražednými sklony, matkou ve stresu a lidem uzevřenému otci. Těší se z drobných radostí jako je například házení žabek nebo noření ruky do pytle s luštěninami. Její život se naprosto změní jednou večer, když náhodou ve vlastní koupelně objeví starou, rezavou krabičku...
Nechci prozrazovat příliš. Tenhle film se vám nemůže nelíbit, je tak kouzelný.
Audrey Tautou v hlavní roli je naprosto úžasná. Věřili byste jí, že takhle skutečně žije. Že taková je, že právě ji napadly všechny ty bláznivosti, které provádí. Moc se mi taky líbila postava Luciena (Jamel Debbouze). Právě on mě ve filmu nejvíckrát rozesmál. Mám ráda scénu, kde se Lucien naprosto spontánně raduje pouze z toho, že ho jeden starý pán učí nadávat na vlastního šéfa.
Collignon - lampion, starej slon...prasklej zvon.
Celý svět kolem Amélie je strašně uklidňující, vtipný, divný a sladký. A i když se to zdá nemožné, působí velice opravdově.
1 komentář:
Když se člověk dívá na tenhle film, může se ptát, kolik z toho se děje doopravdy a kolik je jen v její fantazii. Ale je jasné, že odpověď je: "všechno". Na obě dvě otázky.
Okomentovat