Snažil jsem se už po páté strčit klíče do dveří a nadělat při tom co nejmenší rámus...Marně. Klíčovou dírku jsem viděl 2x a navíc do ní klíč evidentně najednou nepasoval. Upnul jsem veškerou snahu na koordinaci svých pohybů a klíč konečně zapadl do dveří. Odemkl jsem a po špičkách vešel do předsíně. Při zouvání bot jsem se musel přidržet stěny, abych neztratil rovnováhu a neupadl. Hodil jsem kabát a šálu na věšák a plížil se do svého pokoje. Padl jsem oblečený na postel a zakryl se až po hlavu peřinou. Myšlenky mi vířily v hlavě, ale já jsem nebyl schopný poskládat jednotlivé útržky dohromady. Když jsem zavřel oči, cítil jsem, že se se mnou točí celý pokoj kolem mojí postele. Snažil jsem se ten pocit nevnímat a v hlavě mi probleskl obrázek velkých zelených očí. Pak už jsem do rána o sobě nevěděl.
-
Ráno mě probudilo mňoukání - byl to Koláč, můj kocour, dožadoval se snídaně. Vstal jsem trochu vrávoravě a nalil mu do misky mléko. Shodil jsem ze sebe oblečení ze včerejšího večera, které bylo nepříjemně načichlé cigaretovým kouřem. Oblékl jsem si jiné džíny a přes hlavu přetáhl tmavě modré tričko s krátkým rukávem.
Zoufale jsem potřeboval černou kávu. Pořádně jsem si hltnul, až jsem si spálil horní ret, a cítil jak se mi v těle rozlívá příjemné teplo. Horká káva je jako tekutá dávka života. Ještě pořád mě bolela hlava, ale už jsem se cítil líp.
Koláč se mi otřel o nohu a pak mi vyskočil na klín. Hladil jsem ho na jeho tlustém břiše, zatímco jsem se snažil vybavit si včerejší noc. Hodně jsme toho vypili. Šel jsem na autobusovou zastávku a nade mnou se vznášely rozteklé žluté fleky pouličních světel. Když jsem se do nich snažil dívat, žlutá barva se z nich valila všemi směry a roztékala se na pozadí temného nebe. Na zastávce jsem se svalil na dřevěnou lavičku a koutkem oka sledoval tmavou postavu, která stála kousek ode mě. Byl to kluk s hnědými vlasy - ani ne moc krátkými a ani né tak dlouhými, aby je mohl stáhnout do gumičky. Byl zachumlaný do kabátu a červeno-šedé šály. Zadíval jsem se mu do tváře. Byl mi povědomý. Po chvíli jsme si uvědomil, že jsme se letmo znali na základní škole. Tím myslím, že jsme věděli, že ten druhý existuje, a když jsme měli náladu, tak jsme se ze zdvořilosti pozdravili. Neviděl jsem ho 4 roky, změnil se, ale pořád jsem mohl s určitostí říct, že je to on.
Z myšlenek mě vytrhl přijíždějící autobus. Nastoupilo pár lidí. Stoupl jsem si za ně. Jako poslední se přišoural onen neznámý-známý. Protože byla moje dobrá nálada značně podpořená pivem a protože jsem měl strašnou chuť si s někým povídat, otočil jsem se na něj, roztáhl koutky do zářivého úsměvu a pozdravil ho. Překvapeně zamrkal a pozdrav nesměle opětoval. Ihned jsem se na podpatku otočil zpět. I ve své rozverné náladě jsem si uvědomil podivnost svého chování a najednou se cítil jako idiot. Honem jsem řidiči sdělil cílovou zastávku, zaplatil, proběhl uličkou a zabořil se do jednoho ze sedadel.
Snažil jsem se, aby to vypadalo, že se zaujatě koukám z okna. Začínalo pršet a na sklo dopadaly drobné dešťové kapky. Koutkem oka jsem viděl, jak se ten kluk blíží k mému místu.
Stočil jsem k němu pohled, na panikaření ani na stud mi nezbyl čas. Slabě se usmál. "Můžu si přisednout?" zeptal se tiše. Přikývl jsem a náznak úsměvu opětoval.
"Málem bych tě nepoznal," přiznal. Řekl jsem si, že budu ignorovat fakt, že se sotva známe a doufal jsem, že bude jednat stejně.
"Odkud jedeš?" zeptal jsem se a viděl na něm, že taky není úplně střízlivý.
"Jdu z Shamrocku, toho baru, vrátil jsem se na víkend domů, tak jsem chtěl vidět kámoše z města."
"Ty už nebydlíš u rodičů?"
"Ne, před rokem a půl jsem se odstěhoval."
Fungovalo to, bavili jsme se jako staří známí. Mluvili jsme o sklenicích piva a čínštině, ale souvislosti si nepamatuju. Asi v polovině cesty, když jsme se společně smáli a plácali nesmysly, mi blesklo hlavou, že nechci, aby to skončilo. Venku pořád pršelo a mě napadlo, jak mi je s ním tady příjemně, a že ještě nechci vystoupit.
Všiml jsem si, že upřeně hledí na skupinku vystupujících lidí a oni se na něj pobaveně dívají. "Nezírej na ně tak, je to divné," prohodil jsem se smíchem.
"Dobře, tak se teda budu dívat na tebe." Nevěděl jsem, jestli je to nějaký druh flirtu nebo vtipu, nebo jestli se tak chová ke všem. Vybavuji si jen jeho velké zelené oči blízko u mého obličeje. Oba jsme byli opilí a na okamžik jsme si zírali do očí v pološeru autobusového světla. Nevěděl jsem, jestli mě chce políbit, ale bylo mi jasné, že kdyby to udělal, tak bych se nebránil.
Blížila se moje zastávka. Skousl jsem si ret, když jsem si uvědomil, že nemám deštník. Příliš ostře si nevybavuji, jak jsme se rozloučili ani jak jsem se dostal domů.
Moje nejjasnější vzpomínka se týkala těch jeho zářících očí.
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat