Je to ve mně i když nechci.

Něco ve mě umřelo. A teď to cítím, chápete, tu mrtvou věc v břiše. Takže jsem měla pocit, že potřebuju ničit stopy. Vysypala jsem celý vzpomínkový šuplík a vyházela polovinu věcí. Věci, které mi kdysi připadaly důležité. Mačkání papírů do kuličky bolelo. Vzpomínání bolelo. A taky jsem konečně něco sundala z nástěnky a něco tam přidala. A asi jsem už fakt praštěná, ale uvažovala jsem nad tím, jaké vzpomínky si vezmu s sebou do svého budoucího bytu. Protože jich mám dost. Bojím se, abych na něco nebo někoho nezapoměla a tak pečlivě schraňuju a opatruju všechny vzpomínky. A nejde jen o to album, ve kterém jsou ti...ti..Když nesvítí oni tak ani já. A pak dvě krabice plné lístků z koncertů a jiných akcí, popsaných papírků, přání, drobných předmětů, vizitek...

A u toho všeho jsem poslouchala Frankieho, protože je pro mě poslední nadějí. Poslední nadějí vůbec.
A chtěla jsem to všechno říct sestře. A zjistila jsem, že pro můj stav neexistují slova. Prostě ještě nebyla vymyšlena. Což je smutné, protože tím pádem nikdo nikdy nepochopí, jak se cítím. Protože ani nemůže, to by byl mnou. A když jsem jen lehounce...zdaleka zmínila příčinu, kterou by to čistě teoreticky mohlo být způsobeno. Ona se smála...Je to pochopitelné, když uvážíte výše uvedené příčiny. Takže tak.