Tak jo. Potkala jsem svou bývalou soulmate. Byly jsme si strašně blízké. Ale s postupem času jsme se vídaly méně a méně. A teď jsme se potkaly asi po dvou letech...dvakrát za sebou. A bylo to strašně zvláštní, pořád na to musím myslet. Protože právě když potkáváte staré přátele, tak si uvědomujete, jak moc jste se změnili, a jak moc se změnil váš život. Na jednu stranu jsem cítila, jak moc máme k sobě daleko, a jak jsme se každá za tu dobu dostaly úplně někde jinde, ale na druhou stranu jsem v drobných detailech poznávala, že je to pořád ona. V nepatrných náznacích, úsměvu, větách nebo pohybech.
A teď přemýšlím jestli to mám takhle nechat. U těch dvou nahodilých setkání. Nebo jí mám někam pozvat a zavzpomínat na staré časy a na všechno, co jsme spolu prožily.
A vtipné na tom je to, že se mi o ní v poslední době zdálo. A vždycky to bylo o tom, že jsme se na nějakém náhodném místě potkaly, usmířily a bavily se jako kdysi. V jednu chvíli jsem měla chuť jí to i říct, ale pak stačil jeden pohled a rychle jsem to odsoudila, jako špatný nápad. Byl to prostě strašně zvláštní pocit, na jednu stranu pořád ona, znáte se dlouho, měli jste k době blízko, víte toho o sobě hodně a chcete se spolu bavit jako kdysi, na druhé straně je ale ta propast vytvořená časem, a obavy ať neřeknete něco špatně.
Asi se nechám inspirovat Leibnizem a nechám tomu volný průběh. Znáte to, jako v tom podobenství o dvou hodinách. Což mi připomíná, že je mi neustále na zvracení. Možná se to může zdát jako zvláštní asociace, ale je to tak. Nevím, jestli takhle moje tělo reaguje na druhý týden intenzivního studia (haha - lehký sarkasmus) nebo je to tím, že se teď většinou živím jen kávou a sušenkama.
V.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat