現実と夢の狭間で必死に立っていようとした。
Cecil Baldwin je moje duševní dvojče.
K. se ptá, jestli mě neděsí poslouchat Welcome to Nigt Vale. Tak odpovídám: „Jo děsí, ale po čase mě to začalo uklidňovat.“
Dneska se mi kromě dalších děsivých snů zdálo, že jsem vyplnila jenom jednu stranu testu z japonštiny. Pak mi to došlo, když jsem byla za dveřmi a zaplavila mě hrůza, že jsem tam nenapsala ani to 滞在.
A M. mi píše, že to je pravda, že tie testy sú úplne nezmyselné.
Potom ve snové zoo v jednom výběhu Kryštof, náš bytový kocour.
P. si pamatuje všechny základní věci z japonštiny. Třeba to, že znak pro ženu má dva růžky a znak pro bratra má růžky jenom někdy.
Co mi tě připomíná II: Kluci jsou na hraní. To nemůže dopadnout špatně, však se známe, ne?
Ve snu se lidé vzájemně proplétají.
Někdy se strašně bojím, že potkám někoho z dřívějšího života. Jak se s tím poperem.
Vážně nechápu, jak fungují Lukovy oči. To přece není normální, takové nemá nikdo druhý. Jak můžou být tak výrazné, nádherné a zároveň děsivé. A o řasách ani nemluvím, ty taky vůbec nejsou z našeho světa.
V. mi slibuje, že mi bude říkat ššš a zabalí mě do dečky. Mojí.
Poslední dobou se kolem jedné v noci začaly ze sousedního bytu, kde bydlí šílená paní s kočkou, ozývat docela děsivé zvuky. Kdybych to měla k něčemu co nejpřesněji přirovnat, řekla bych, že to znělo, jako by přistávalo UFO.
Když jednou začneš takhle psát, tak už nemůžeš nikdy přestat.
A už tradičně po zkouškách se s V. koukáme na takové filmy, aby nám dorozsápaly poslední zbytky emocí.
Je mi prázdně a nevím, čím to zaplnit. Snad dokážu vystoupit z mlhy zkouškového a zregenerovat do původního stavu.
And I am coming home to you
If it's the last thing that I do
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat