Chci na hodinu do skákacího hradu a potom hladit sovy.

Zase doma, takže mrazivé ráno, studené slunce a hromady jiskřivého sněhu.

Důležité je to, co vybereš, na tom stojí veškeré umění.

Někdy zapomínám, jak moc mi chybíš a na to, že jsme mohly mít propojené duše, i když jsme toho vlastně neměly ani tolik společného. Měly jsme se prostě rády a to stačilo.

Chci ti vemluvit díru do duše. Možná právě takhle si získávám lidi.

Náš sensei mi říká tak něžně: „To si nepamatujete 放送? Takový jednoduchý znaky… Nepamatujete 失敗?“ Sedí vedle mě, vypadá unaveně, má rozcuchané vlasy a občas si schová hlavu do dlaní.

Poprvé za vždycky káva přestala fungovat, i když do sebe naliju dva hrníčky, pořád spím.

Sto roků samoty je prostě o tom, jak z nebe občas padají drobounké žluté kytičky. A o tom, jak si nemůžeš sáhnout na vznášející se Remedios.

Benedict a Sophie budou mít krásné děti s nejprůzračnějšíma očima, ve kterých budou obsaženy všechny barvy oceánu.

Chci častěji používat slovní spojení: kočírovat kočár.

„Vlnovka neboli tilda (~) je grafém, který má několik funkcí…“ Vlnovce se říká tilda, můj nový nejoblíbenější fakt.

Když chci napsat tvorečkové, Word mi místo toho nabídne: čtverečkové, výrečkové, vzorečkové, vařečkové, dvouročkové.

Přeju si, aby mi ruce zase jednou voněly jablečným kouřem.

Proč cukrárna není to místo, kde se prodává cukr?