Rozpouštím se v dění a už zase nevím, kdo jsem.

Ve vlaku / naproti mně - milá paní s oblačnýma očima v námořnickém tričku.

Jediné, co opravdu chci, je chytat v žitě. Mám toho s Holdenem příliš společného, taky mě děsí imaginární věci a maličkosti, kterých si nikdo nevšímá, mě dostávají do depresí.

Možná to, že máš dětskou duši je základ všech tvých krás i problémů – všeho, co je na tobě půvabné i všeho, co tě ničí – všeho, co mě na tobě rozčiluje i všeho, co na tobě zbožňuju.

Dovolila jsem jí, aby vedla moji ruku se štětcem, takže jsme společně vytvořily perfektní tah tuží.

Dojímá mě láska k jazykům pana Kurody. Nejvíc když vypráví o tom, že samotný jazyk byl k němu vždycky hodný.

Všechno zalévám slzami.

I sama k sobě už mluvím jako blázen, říkám si: „Dám si med do kafe, ale jen 少々.“

Většinu našich zásob v ledničce tvoří vajíčka a alkohol.

Štěstí je – gin s tonikem a grepem.

Napůl sedím v okně, za chvíli začíná škola, čtu Psaní od L. a ve sluchátkách mi zrovna hraje Going to Georgia – jaký krásný a pohlcující okamžik. Raduju se, že se někdo stará o to, abych čas od času udělala pro sebe něco milého. Tuším, že právě psaní dopisů se stane mým novým nejmilejším odlehčením od školy.

Jedu kolem půl deváté večer ze školy tramvají a přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, potkat teď nějaké příjemné lidi a jít si s nimi někam jen tak popovídat. A příjemnými lidmi myslím ty, které už znám, ale průběžně je ztrácím a znovu nalézám. Ale pak si říkám, že musím udělat základní věci – jako najíst se a umýt se a potom jít spát. - takže by to vlastně nešlo.

Chtěla bych některým lidem poskytovat něhu / a za to vůbec nic nazpátek. Dát jim něhu jen proto, že ji potřebují a já jí mám dostatek.

Při mém štěstí – skrz slzy bolesti sleduju, jak se v injekční stříkačce mísí anestezie s mojí krví. Příští návštěva zubaře domluvena na pátek 13.

Jak tiše buší tvoje srdce?