Už delší dobu jsem věděla, že mě obklopuje atmosféra, která značí, že se brzy budu potřebovat vybrečet a zbavit se tak většiny špatného ve mně. A je to tady, mám za sebou vážně špatný den a na nic se netěším tak, jako na ten okamžik, až se večer dostanu domů, stáhnu ze sebe oblečení nasáklé deštěm, které se na mě lepí jako druhá kůže a vlezu do horké vany. Jenže ta poslední část nějak nevyšla. A tak sedím v koupelně na koberečku zabalená v ručníku a v dece a brečím, nejdřív proto, že nám v bytě neteče teplá voda a potom kvůli všem ostatním důvodům. Třeba proto, že zase nevyšel plán sejít se s kamarády, které jsem neviděla už několik měsíců. A ve snu vidím L. a utíkám za ní a nekonečné objetí v kuchyni.
Vždycky mě fascinovalo, že se mi zdají sny o lidech, které už dlouhou dobu nevídám. Mělo mi dávno dojít, že je to jen jasné znamení toho, že mi chybí v životě a že s tím mám něco dělat.
Nakonec vždycky dojdu do toho bodu, kdy se prostě potřebuju vybrečet. A nechci, aby to nikdo viděl ani věděl. Prostě jen tak a je to pryč a
rozmazaná řasenka všude po obličeji a je mi líp.
V. to dokonale vystihla, když mi popisovala, jak pořád silou vůle odpinkává depresi, která se jí snaží přemoct. A jak je to čím dál těžší a těžší. Odpinknout a násilím se donutit k úsměvu a pozitivním myšlenkám i když se nechce. A pak vás to jednou zastihne ve slabé chvilce, kdy už nemáte sílu ani na to odpinknutí. To je pak zdánlivý konec. Ale jenom zdánlivý, protože se vybrečíte a je to pryč.
Tedy pokud nejste S., která nemá srdce. Nevím, jak tyhle stavy řeší lidé, co nemají srdce. Asi jdou rovnou skočit z mostu Golden Gate. V tom případě, že by nevěděli, že lidé, kteří přežili pád z Golden Gate, říkají, že si asi ve dvou třetinách pádu uvědomili, že každý zdánlivě bezvýznamný problém, který je přinutil skočit, se dá vyřešit.
Kam jsem se to dostala...
pondělí 20. října 2014
čtvrtek 16. října 2014
Třeba na to jednou dojde
a ty to všechno pochopíš. Nebo jsme to už dávno obě pochopily, jen nevíme, co s tím. A tak jen pohledy a doteky a tvoje řasy a moje ruce.
Můj milostný život je tak nudný, že skoro všechny moje sexuální fantazie zahrnují jen borůvky pana -ora nebo JI.
Myslím, že se mi to hezky podařilo polapit do těchto písniček. Vážně tam jsou všechny fáze, kterými procházím, když jsem zamilovaná.A taky jsem na ten mix tak trochu pyšná.
Že prý Stendhal byl fanatik do lásky. A byl věčně zamilovaný a věčně teoretizoval mezilidské vztahy. To bychom si rozuměli. Nicméně, parafrázuji parafrázi, ale chci to sem napsat, protože se mi to líbí a nikdo to nechce poslouchat. Když jsem to vyprávěla V., tak jen nakrčila nos a dívala se na mě já-tě-soudím pohledem. Tak tedy, jak údajně podle Stendhala vzniká zamilovanost: První fáze - obdiv. Jasné a srozumitelné, ne? Druhá fáze - myšlenka: Jaké by to bylo, kdybychom se líbali? Třetí fáze: Naděje, že by k tomu polibku mohlo dojít...
Minulý týden jsem se byla podívat na přednášku o bisexualitě. V rozkošné kavárně - Druhý domov - každý se tam tak musí cítit. A k tomu svíčky, polštářky, útulno. Tak sedím v rožku a objímám si kolena v punčochách. Všichni se na mě usmívají, tak jim to oplácím.
Nevím, jestli jsem sem někdy naplno napsala, že mě fascinují sexuální menšiny. Pokud ne, tak to teď napravuji. Celé by to chtělo asi nějaký širší kontext. Ale! Kromě toho, že to bylo zajímavé a zábavné, taky jsem si tam uvědomila několik věcí o sobě, se kterými se postupně smiřuji a svěřuji a zanedlouho se svěřím i tady.
A taky si poslechněte Take me to church, protože to každý potřebuje slyšet a taky proto, že neznalost něčeho tak pohlcujícího, jako je tato písnička, je neodpustitelná.
The only heaven I'll be sent to
Is when I'm alone with you—
I was born sick,
But I love it
Můj milostný život je tak nudný, že skoro všechny moje sexuální fantazie zahrnují jen borůvky pana -ora nebo JI.
Myslím, že se mi to hezky podařilo polapit do těchto písniček. Vážně tam jsou všechny fáze, kterými procházím, když jsem zamilovaná.
Že prý Stendhal byl fanatik do lásky. A byl věčně zamilovaný a věčně teoretizoval mezilidské vztahy. To bychom si rozuměli. Nicméně, parafrázuji parafrázi, ale chci to sem napsat, protože se mi to líbí a nikdo to nechce poslouchat. Když jsem to vyprávěla V., tak jen nakrčila nos a dívala se na mě já-tě-soudím pohledem. Tak tedy, jak údajně podle Stendhala vzniká zamilovanost: První fáze - obdiv. Jasné a srozumitelné, ne? Druhá fáze - myšlenka: Jaké by to bylo, kdybychom se líbali? Třetí fáze: Naděje, že by k tomu polibku mohlo dojít...
Minulý týden jsem se byla podívat na přednášku o bisexualitě. V rozkošné kavárně - Druhý domov - každý se tam tak musí cítit. A k tomu svíčky, polštářky, útulno. Tak sedím v rožku a objímám si kolena v punčochách. Všichni se na mě usmívají, tak jim to oplácím.
Nevím, jestli jsem sem někdy naplno napsala, že mě fascinují sexuální menšiny. Pokud ne, tak to teď napravuji. Celé by to chtělo asi nějaký širší kontext. Ale! Kromě toho, že to bylo zajímavé a zábavné, taky jsem si tam uvědomila několik věcí o sobě, se kterými se postupně smiřuji a svěřuji a zanedlouho se svěřím i tady.
A taky si poslechněte Take me to church, protože to každý potřebuje slyšet a taky proto, že neznalost něčeho tak pohlcujícího, jako je tato písnička, je neodpustitelná.
The only heaven I'll be sent to
Is when I'm alone with you—
I was born sick,
But I love it
středa 15. října 2014
Třetí semestr japonštiny
a všichni už se cítíme více než 困りました。Máme mnohem víc stromečků v ohrádkách.
Jedna z věcí, které mě drží při životě a pomáhá mi zachovávat optimismus je skutečnost, že už v lednu, Ach, Kráso a Lásko, uslyším živě všechny Gerardovy nové písně, ve kterých je něco, z čeho mě bolí srdce, že se to málem nedá snést. Bude to večer jako stvořený pro citovou masochistku ve mně. Budu plakat a křičet, vyplavím ze sebe všechny emoce nashromážděné za ta léta, co sleduji jeho tvorbu a bude to nejkrásnější duševní očista. Jsem natolik odhodlaná tam jet, že jsem dokonce ochotna obětovat jeden termín nějaké zkoušky, kdyby bylo nejhůř.
どうして prostě どうして, to vystihuje všechno, co se kolem mě momentálně děje.
Chtěla bych napsat -vi o tom, co zrovna čtu. O tom, jak se poslední dobou většina mých literárních dobrodružství odehrává v Japonsku. Jak se toulám s nejstaršími básníky v japonských horách a do vlasů mi prší sakurové lístky.
Chci napsat o tom, jak mě napadlo, že chci existovat ve stejných chvílích jako oni. (Nejen proto, že miluji Japonsko tak, jak se dají milovat jen jisté temné věci, potají, někde mezi stínem a duší.)
A o tom, jak se postupně propadám do Murakamiho říše divůů..
A taky o tom, jak často myslím na to, že už by někdo měl konečně vymyslet slovo, které by vystihovalo pocit z poezie.
Ale nenapíšu, aspoň v nejbližší době ne. Protože nemám čas ani energii. Protože jsem měla už dvě kávy a po třetí by mi nejdříve bylo hrozně dobře a potom strašně špatně.
Mám v hlavě víc jak 600 čínských znaků a každý týden se snažím naučit nové. A někdy se mi z toho točí hlava. A někdy si připadám, že padám a na mě se sypou stovky a stovky znaků a pokrývají každinký kousek mě, až mě úplně přikryjí.
Dobrou noc, odpočiňte si.
Jedna z věcí, které mě drží při životě a pomáhá mi zachovávat optimismus je skutečnost, že už v lednu, Ach, Kráso a Lásko, uslyším živě všechny Gerardovy nové písně, ve kterých je něco, z čeho mě bolí srdce, že se to málem nedá snést. Bude to večer jako stvořený pro citovou masochistku ve mně. Budu plakat a křičet, vyplavím ze sebe všechny emoce nashromážděné za ta léta, co sleduji jeho tvorbu a bude to nejkrásnější duševní očista. Jsem natolik odhodlaná tam jet, že jsem dokonce ochotna obětovat jeden termín nějaké zkoušky, kdyby bylo nejhůř.
どうして prostě どうして, to vystihuje všechno, co se kolem mě momentálně děje.
Chtěla bych napsat -vi o tom, co zrovna čtu. O tom, jak se poslední dobou většina mých literárních dobrodružství odehrává v Japonsku. Jak se toulám s nejstaršími básníky v japonských horách a do vlasů mi prší sakurové lístky.
Chci napsat o tom, jak mě napadlo, že chci existovat ve stejných chvílích jako oni. (Nejen proto, že miluji Japonsko tak, jak se dají milovat jen jisté temné věci, potají, někde mezi stínem a duší.)
A o tom, jak se postupně propadám do Murakamiho říše divůů..
A taky o tom, jak často myslím na to, že už by někdo měl konečně vymyslet slovo, které by vystihovalo pocit z poezie.
Ale nenapíšu, aspoň v nejbližší době ne. Protože nemám čas ani energii. Protože jsem měla už dvě kávy a po třetí by mi nejdříve bylo hrozně dobře a potom strašně špatně.
Mám v hlavě víc jak 600 čínských znaků a každý týden se snažím naučit nové. A někdy se mi z toho točí hlava. A někdy si připadám, že padám a na mě se sypou stovky a stovky znaků a pokrývají každinký kousek mě, až mě úplně přikryjí.
Dobrou noc, odpočiňte si.
pátek 3. října 2014
unavená tak,
že je těžké přiřazovat k běžným slovům správné významy. Tělo se brání hektolitrům kávy, které se do sebe snažím dostat, abych udržela myšlenky v pohybu.
Zjistila jsem, že jedna z mých největších chyb je, že nedělám chyby.
Zjistila jsem, že jedna z mých největších chyb je, že nedělám chyby.
Ten pavouk,
to je daň za to, že se tady můžeš koukat na knihy v krabicích.
山のような洗濯物を持って帰りました。Doma si vždycky vzpomenu na to, že jsem nejradši s lidmi, před kterými můžu dělat trapné vtipy.
Jednoho dne chci být senseiem, aby mi lidi říkali sensei, protože to ve mně bude vyvolávat stejně silné a svou povahou podobné pocity, jako když mě lidi oslovují captain, což jsem odjakživa chtěla, jen jsem o tom dlouho nevěděla a zjistila jsem to, až když jsme se s V. dívaly na Společenství mrtvých básníků. Ano, úmyslně je ta věta právě takto dlouhá.
「おお船長！私の船長よ！」
Občas dělám nebo říkám neskutečně nepochopitelné hlouposti a připadám si jako idiot a myslím na to, jak si o mně lidé kolem mě musí myslet, že jsem blázen. A v takové chvíli mi proběhne hlavou: 冗談だけです。Jako že jsem stvořená ze samých vtipů. (I když je to tímto způsobem zakázáno říkat.)
Náhodná vzpomínka: Po tom, co jsme s V. úspěšně absolvovaly Soubornou Jazykovou Zkoušku, jsme šly rovnou domů, lehly jsme si na matraci, jedly jahody a dívaly se na Now is good. Proč zrovna na tohle? Proč zrovna na film, který lidem vylamuje srdce z těl? Co je s námi špatně?
A nakonec: koupila jsem si Frankensteina v originále, protože už si ho chci dlouho přečíst a náhodou jsem ho objevila na knižním trhu. A navíc mám k tomu příběhu speciální city, od té doby, co jsem viděla Benedicta hrát Monster.
山のような洗濯物を持って帰りました。Doma si vždycky vzpomenu na to, že jsem nejradši s lidmi, před kterými můžu dělat trapné vtipy.
Jednoho dne chci být senseiem, aby mi lidi říkali sensei, protože to ve mně bude vyvolávat stejně silné a svou povahou podobné pocity, jako když mě lidi oslovují captain, což jsem odjakživa chtěla, jen jsem o tom dlouho nevěděla a zjistila jsem to, až když jsme se s V. dívaly na Společenství mrtvých básníků. Ano, úmyslně je ta věta právě takto dlouhá.
「おお船長！私の船長よ！」
Občas dělám nebo říkám neskutečně nepochopitelné hlouposti a připadám si jako idiot a myslím na to, jak si o mně lidé kolem mě musí myslet, že jsem blázen. A v takové chvíli mi proběhne hlavou: 冗談だけです。Jako že jsem stvořená ze samých vtipů. (I když je to tímto způsobem zakázáno říkat.)
Náhodná vzpomínka: Po tom, co jsme s V. úspěšně absolvovaly Soubornou Jazykovou Zkoušku, jsme šly rovnou domů, lehly jsme si na matraci, jedly jahody a dívaly se na Now is good. Proč zrovna na tohle? Proč zrovna na film, který lidem vylamuje srdce z těl? Co je s námi špatně?
A nakonec: koupila jsem si Frankensteina v originále, protože už si ho chci dlouho přečíst a náhodou jsem ho objevila na knižním trhu. A navíc mám k tomu příběhu speciální city, od té doby, co jsem viděla Benedicta hrát Monster.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
