Už delší dobu jsem věděla, že mě obklopuje atmosféra, která značí, že se brzy budu potřebovat vybrečet a zbavit se tak většiny špatného ve mně. A je to tady, mám za sebou vážně špatný den a na nic se netěším tak, jako na ten okamžik, až se večer dostanu domů, stáhnu ze sebe oblečení nasáklé deštěm, které se na mě lepí jako druhá kůže a vlezu do horké vany. Jenže ta poslední část nějak nevyšla. A tak sedím v koupelně na koberečku zabalená v ručníku a v dece a brečím, nejdřív proto, že nám v bytě neteče teplá voda a potom kvůli všem ostatním důvodům. Třeba proto, že zase nevyšel plán sejít se s kamarády, které jsem neviděla už několik měsíců. A ve snu vidím L. a utíkám za ní a nekonečné objetí v kuchyni.
Vždycky mě fascinovalo, že se mi zdají sny o lidech, které už dlouhou dobu nevídám. Mělo mi dávno dojít, že je to jen jasné znamení toho, že mi chybí v životě a že s tím mám něco dělat.
Nakonec vždycky dojdu do toho bodu, kdy se prostě potřebuju vybrečet. A nechci, aby to nikdo viděl ani věděl. Prostě jen tak a je to pryč a
rozmazaná řasenka všude po obličeji a je mi líp.
V. to dokonale vystihla, když mi popisovala, jak pořád silou vůle odpinkává depresi, která se jí snaží přemoct. A jak je to čím dál těžší a těžší. Odpinknout a násilím se donutit k úsměvu a pozitivním myšlenkám i když se nechce. A pak vás to jednou zastihne ve slabé chvilce, kdy už nemáte sílu ani na to odpinknutí. To je pak zdánlivý konec. Ale jenom zdánlivý, protože se vybrečíte a je to pryč.
Tedy pokud nejste S., která nemá srdce. Nevím, jak tyhle stavy řeší lidé, co nemají srdce. Asi jdou rovnou skočit z mostu Golden Gate. V tom případě, že by nevěděli, že lidé, kteří přežili pád z Golden Gate, říkají, že si asi ve dvou třetinách pádu uvědomili, že každý zdánlivě bezvýznamný problém, který je přinutil skočit, se dá vyřešit.
Kam jsem se to dostala...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat