Třeba na to jednou dojde

a ty to všechno pochopíš. Nebo jsme to už dávno obě pochopily, jen nevíme, co s tím. A tak jen pohledy a doteky a tvoje řasy a moje ruce.

Můj milostný život je tak nudný, že skoro všechny moje sexuální fantazie zahrnují jen borůvky pana -ora nebo JI.

Myslím, že se mi to hezky podařilo polapit do těchto písniček. Vážně tam jsou všechny fáze, kterými procházím, když jsem zamilovaná. A taky jsem na ten mix tak trochu pyšná.

Že prý Stendhal byl fanatik do lásky. A byl věčně zamilovaný a věčně teoretizoval mezilidské vztahy. To bychom si rozuměli. Nicméně, parafrázuji parafrázi, ale chci to sem napsat, protože se mi to líbí a nikdo to nechce poslouchat. Když jsem to vyprávěla V., tak jen nakrčila nos a dívala se na mě já-tě-soudím pohledem. Tak tedy, jak údajně podle Stendhala vzniká zamilovanost: První fáze - obdiv. Jasné a srozumitelné, ne? Druhá fáze - myšlenka: Jaké by to bylo, kdybychom se líbali? Třetí fáze: Naděje, že by k tomu polibku mohlo dojít...

Minulý týden jsem se byla podívat na přednášku o bisexualitě. V rozkošné kavárně - Druhý domov - každý se tam tak musí cítit. A k tomu svíčky, polštářky, útulno. Tak sedím v rožku a objímám si kolena v punčochách. Všichni se na mě usmívají, tak jim to oplácím.
Nevím, jestli jsem sem někdy naplno napsala, že mě fascinují sexuální menšiny. Pokud ne, tak to teď napravuji. Celé by to chtělo asi nějaký širší kontext. Ale! Kromě toho, že to bylo zajímavé a zábavné, taky jsem si tam uvědomila několik věcí o sobě, se kterými se postupně smiřuji a svěřuji a zanedlouho se svěřím i tady.

A taky si poslechněte Take me to church, protože to každý potřebuje slyšet a taky proto, že neznalost něčeho tak pohlcujícího, jako je tato písnička, je neodpustitelná.

The only heaven I'll be sent to
Is when I'm alone with you—

I was born sick,
But I love it