Třetí semestr japonštiny

a všichni už se cítíme více než 困りました。Máme mnohem víc stromečků v ohrádkách.

Jedna z věcí, které mě drží při životě a pomáhá mi zachovávat optimismus je skutečnost, že už v lednu, Ach, Kráso a Lásko, uslyším živě všechny Gerardovy nové písně, ve kterých je něco, z čeho mě bolí srdce, že se to málem nedá snést. Bude to večer jako stvořený pro citovou masochistku ve mně. Budu plakat a křičet, vyplavím ze sebe všechny emoce nashromážděné za ta léta, co sleduji jeho tvorbu a bude to nejkrásnější duševní očista. Jsem natolik odhodlaná tam jet, že jsem dokonce ochotna obětovat jeden termín nějaké zkoušky, kdyby bylo nejhůř.

どうして prostě どうして, to vystihuje všechno, co se kolem mě momentálně děje.

Chtěla bych napsat -vi o tom, co zrovna čtu. O tom, jak se poslední dobou většina mých literárních dobrodružství odehrává v Japonsku. Jak se toulám s nejstaršími básníky v japonských horách a do vlasů mi prší sakurové lístky.
Chci napsat o tom, jak mě napadlo, že chci existovat ve stejných chvílích jako oni. (Nejen proto, že miluji Japonsko tak, jak se dají milovat jen jisté temné věci, potají, někde mezi stínem a duší.)
A o tom, jak se postupně propadám do Murakamiho říše divůů..
A taky o tom, jak často myslím na to, že už by někdo měl konečně vymyslet slovo, které by vystihovalo pocit z poezie.

Ale nenapíšu, aspoň v nejbližší době ne. Protože nemám čas ani energii. Protože jsem měla už dvě kávy a po třetí by mi nejdříve bylo hrozně dobře a potom strašně špatně.

Mám v hlavě víc jak 600 čínských znaků a každý týden se snažím naučit nové. A někdy se mi z toho točí hlava. A někdy si připadám, že padám a na mě se sypou stovky a stovky znaků a pokrývají každinký kousek mě, až mě úplně přikryjí.

Dobrou noc, odpočiňte si.