Únik se nezdařil

Slohová práce do češtiny ovlivněná Hodinami.
Tak tedy...

Byla teplá letní noc. Ve vzduchu byla cítit nasládlá vůně třešní a čerstvě usušeného sena. Všude kolem se rozprostíralo tmavé ticho, které dokázalo přehlušit i luční kobylky ozývající se v trávě. Pomalu jsem nořila nohy do hebké trávy a z neznámých důvodů jsem se ji snažila příliš nepoválet. Vzduch byl vlhký jako po dešti a vznášelo se v něm něco neidentifikovatelného, co jsem sama nedokázala rozluštit. Byl to jakýsi pocit, nějaká předzvěst blízké budoucnosti. Foukal mírný vánek, který mi cuchal vlasy a vrhal mi do obličeje neposlušné pramínky. A já jsem šla odhodlaně vpřed.
…
Měla jsem docela obyčejný život, který se nedal nazvat ani zajímavým nebo výstředním. Byl to obyčejný život s manželem, dvěma dětmi, s domkem se zahrádkou a pár přátely v sousedství. Dokonce jsem měla vlastní, docela prosperující podnik, ve kterém jsem prodávala dřevěný nábytek. Vlastně ani nevím, kdy se to všechno zvrtlo. Nevybavuji si přesně tu chvíli. Možná to ani nebyl nějaký náhlý převrat, spíš něco pozvolného.
Pravděpodobně byly na počátku ty bolesti hlavy. Myslela jsem, že je to normální a občas to potká každého. Jenomže jsem možná neměla tak docela pravdu. Nebyly to jen bolesti, někdy se mi zdálo, jakoby se mi zatmělo před očima. Nebo jsem naopak vídávala spoustu barev všude kolem. Takovéto stavy často doprovázely jakési křeče. Nemohla jsem se hnout. Připadalo mi, že jsem něco jako loutka a potřebuji někoho, kdo by pohnul provázky a tím by rozhýbal i mě. Jindy se mi zase zdálo, že někde kolem poletuje ještě jedno moje já. Nějaké netělesné, průhledné já. A když se schovávalo za záclonou, tak ke mně i mluvilo. Moc jsem mu nerozuměla, protože strašně mumlalo. Znělo to, jako když někdo přejede dlaní po stěně, takové suché šustění, které se zakousávalo do rukou a pronikalo až kamsi dovnitř a tam se rozpínalo. Ale určitě vím, že mluvilo ke mně, snažilo se mě přemluvit. Občas jsem otevřela okno a snažila se ho dostat pryč. Ale nechtělo se odlepit od záclony a já se bála, že se na mě bude zlobit, tak jsem toho raději nechala.
Manžel mi často říkal, abych navštívila lékaře, tolik se nepřepínala a více odpočívala. Říkával, že jsem bledá a pořád dokolečka se ptal, jestli mi je dobře. V duchu jsem se sama sebe ptala, jak mi vlastně je. Ale ve skutečnosti jsem mu odpovídala, že to nic není, jen bolest hlavy. Sama jsem tomu nevěřila a on brzy přestal taky. Když mě jednou nachytal, jak stojím na parapetu otevřeného okna a vyháním své druhé já, byl stoprocentně přesvědčený, že něco není v pořádku.
Po tomto incidentu mě donutil navštívit odborníka. Dokonce jsem jich navštívila několik. Žádný z nich, ale neobjevil žádnou poruchu v chodu všech těch koleček, které se nepřetržitě točí uvnitř nás a způsobují to, že můžeme žít a dýchat.
Cítila jsem se strašně unavená a znuděná. Opět jsem to nepokládala za nic důležitého a jen jsem si namlouvala, že to zase jen zveličuji jako své bolesti hlavy.
Postupně se to pořád zhoršovalo. Navenek jsem se snažila chovat přirozeně, už kvůli dětem. Ale uvnitř jsem chátrala, hroutila jsem se do sebe jako umírající hvězda. Časem se ode mě odvrátili i bývalí přátelé. Ukazovali si na mě na ulici a většinou jsem zaslechla i něco jako ‚duševně chorá‘ a ‚pomatená‘, z útržku jejich rozhovorů. Chtěla jsem tomu zabránit, ale když se ke mně na procházce přidalo mé netělesné druhé já, obyvatelé našeho městečka světélkovali a vysílali do prostoru kolem sebe barevné záblesky.
…
A teď jsem tady, procházím se bosýma nohama po louce a přemýšlím nad tím, jaký měl můj život vlastně smysl. Možná to ani nebyl život, jenom sen a já se jednou probudím na druhé straně. Myslím, že k tomu dojde už dnes v noci.
Blížila jsem se k řece. Ještě pár kroků a stála jsem na břehu. Ze země jsem sebrala oválný těžký kámen a dala jsem si ho do kapsy kalhot. Už dnes bude po všem a já se probudím na druhé straně. Ne, tohle nebyl sen, spíš noční můra, ze které se v noci budíte zpocení a vyděšení.
Malými krůčky jsem se posunula až na samý okraj řeky. Odvážila jsem se do ní vnořit jednu nohu až po kotník. Příjemně to chladilo. Napadlo mě, jestli je to vždycky takhle snadné, umírat. Vykročila jsem i druhou nohou. Ani jsem se nenadála a už jsem měla vodu nad kolena. Nebylo to o nic těžší než rozhrnout ráno závěsy a nastavit tvář slunečním paprskům. Opravdu to bylo tak jednoduché.
Když jsem se znovu posunula, ucítila jsem, jak mě voda objímá kolem pasu. Kalhoty se mi přilepily na tělo a mírně znepříjemňovaly pohyb. Blížila jsem se doprostřed koryta. Tam byl nejprudší proud a dno tak hluboko, že jsem nedosáhla na zem. Ještě chvíli jsem postávala a rozvažovala se udělat další krok. Nevím, co mě právě teď víc táhlo ke dnu, jestli to byl kámen v kapse, nebo pouhý pocit tíživé prázdnoty. Teď bych asi měla říct některou z těch otřepaných frází, jako je třeba ta: ‚Sbohem krutý světe‘ nebo ‚Už nemůžu dál‘. Ale neřekla jsem nic, jen jsem udělala krok kupředu. Pak už se všechno dělo strašně rychle. Proud mě strhl pod hladinu a já jsem narazila hlavou na dno. Nebe bylo najednou strašně, nedosažitelně vysoko. Zavřela jsem oči. Vnímala jsem pouze vodní rostlinstvo, jak se mi otírá o nohy a v hlavě mi hrála nějaká melodie. Byla důvěrně známá, přesto jsem ji nedokázala pojmenovat. Čekala jsem, až se probudím do nějakého lepšího zítřku. Voda se mi nejspíš už dostávala do plic. Ne, že bych to cítila, spíš jsem předpokládala, že se to stane. Představovala jsem si, že se stávám součástí svého průhledného, bezmocného já. A potom už jsem nevěděla vůbec nic, ani jsem nic necítila. Řekla bych, že takhle nějak se člověk cítí ve vakuu.
…
Bolí mě hlava. Už zase? Tentokrát to ale bylo z jiné příčiny než obvykle. To jsem zjistila až později, když jsem si sáhla na temeno hlavy a objevila měkké záhyby obvazů. Otevřela jsem oči, ale kvůli příliš velkého množství světla a bílé, jsem je zase rychle zavřela. Na druhý pokus jsem na to silné světlo už byla připravená a vydržela jsem jeho vysávající jas. Vedle mě seděl na posteli manžel a držel mě za ruku. Něco mi mumlal do ucha. Vyprávěl, že mě nějaký malý klouček uviděl, jak mě unáší proud. Pomyslel si, že jsem uklouzla a spadla do řeky a zburcoval půlku naší malé vesničky. Někdo velice odvážný se pro mě vrhl do vln a vytáhl mě na břeh. Stal se z něj místní hrdina. Potom někdo zavolal sanitku a ta mě odvezla do nemocnice. Dech jsem měla plytký a puls slabý, ale jim se podařilo mě oživit. Zaplavil mě pocit zklamání.
Dnes se mi tedy nepodařilo probudit se. Můj únik z tohoto světa se nezdařil. Ale já žiji v naději a zkusím to znova.