"I met Kafka and he jumped over a building to get away from me."

Peter Orlovsky

I am going to make it through this year semester
If it kills me

Zásadní část je probrečet se skrz. (Je klidně možné, že tohle pravidlo platí jen pro mě.)

M. je pořád krásná. Ale ne M., ale moje M., odvždycky moje M. Vůbec se nechápu, proč jsem se už několikrát bála znovushledání s ní, když to nakonec vždycky bylo tolik milé. Tak překvapivě milé, že jsem ani nestihla zareagovat na: "To bylo hezké...zase tě vidět."

Dojímá mě tisíc maličkostí v Orange is the new black.
"Yeah 'you gonna die' is really vague. Like totally open for interpretation."
Slzím, protože Suzanne musí hlídat čas.

Opravdu jsem nevěděla, jak se máme náležitě rozloučit. Tak prostě 行って来ます, jako příslib toho, že se zase vrátí.

Momentálně se bojím, že se rozsypu, více než kdy jindy. A že se rozpadnu na tak maličké kousky, že už nebudu nikdy schopná složit se zase dohromady.

Jenom P. dokáže snášet moje absurdní smutky.

Já primárně nechci nikoho zahlcovat svými přehnanými smutky...ale co když to je moje nejhlouběji zakořeněná součást? Co když se toho nedokážu nikdy zbavit? Kolik lidí to se mnou takhle vydrží?

Poznámka pro sebe: shromažďovat obaly od čokolády, abych měla na co psát dopisy pro Klárku.

Poprvé se mi stalo, že nevím, jak ty znaky vypadají, ale píšu je, protože si je zapamatovala moje ruka, jak předpovídal W-sensei.

Je dobré mít sen, mít kam směřovat a vůbec, to taky každý nemá.

Víš vůbec, jak těžké je utopit se?

Teď budu žít už jen z toho, jak si W-sensei svýma malinkýma ručičkama upravuje svůj limetkový svetřík.