Tenkrát bylo o hodně více hvězd.

Plnou vahou na mě doléhá: „Když se dlouho nevidíme, zjišťujeme, že se vlastně vzájemně nepotřebujeme.“

Stále čtu Kenzabura Óeho a patlám se v nepříjemných věcech. Slíbila jsem svojí duši, že už se brzy budu zabývat něčím příjemnějším, ale zatím se mi to moc nedaří.

自殺サークル – Promítáme mrazivý snímek v chladné Kapli. Nepřekonatelná atmosféra. Opět objevuji nové oblasti strachu. 54 japonských středoškolaček se vrhá pod vlak. Máš vztah sám se sebou?

Překročila jsem hladinu nepříjemna v životě za jednotku času.

Krásný rozhovor s panem Heřmanem o pivu a lásce k Japonsku.

Vždycky jsem nesnášela otázku: „Proč se učíš japonsky?“ Teprve nedávno jsem konečně rozluštila proč. Lidem, kteří o Japonsku nic neví, nejsem schopna popsat všechny jeho krásy. A nejvíc mě na tom trápí právě ta frustrace, která z toho vyplyne.

Pan H. to výborně vystihl. Buď to cítíš, anebo ne. Buď to tam je, anebo není. A nijak to nedokážeš ovlivnit ani ty pocity popsat jiným. Asi to opravdu budou pozůstatky z minulých životů.

R. je nejmilejší člověk, jakého jsem kdy poznala. Bez ohledu na to, jak moc je unavený, nebo jak moc všechno nestíháme, pořád rozdává úsměvy, slova vděčnosti a mezitím ještě stíhá tropit hlouposti. Zbožňuju jeho gesta. I ty nejobyčejnější věci v jeho podání působí rozkošně.
Nový poznatek - R. je dokonce tak moc miloučký, že je mi jedno, jestli to je vše jen hrané.
(Dneska mě krmil matchovými sušenkami.)

Nové uvědomění: polibek bych vždycky brala jako projev náklonnosti. Vůbec by nezáleželo na situaci ani na tom, od koho by byl.

W-sensei mluví na hodině japonštiny o dečkách, nevím, co víc bych si mohla přát. Nové oblíbené slovní spojení: dečka をかける.

Prof. Š. na hodině moderní literatury: „Vydal se na cestu jako Kerouac a jeho kumpáni.“

Sen: Telepaticky vím, že jsi mi nechala doma k přečtení Čechovovu knihu, která se jmenuje „Human 人形“ (lidská loutka) a vůbec mě nepřekvapuje, že se nazývá právě takto. Všechno to je z nějakého důvodu neskutečně děsivé.

Chci, aby se mi už nezdály tak znepokojivé sny. Chci, aby se mi zase zdálo o houpacích sítích a horké čokoládě.

Už dlouho nic nebylo zuřivě krásné.

Konečně píšu panu -orovi Skutečné Psaní a zkoumám, jak velká názorová propast mezi námi je.

Když jsme na balkóně, náš bytový kocour na nás čeká za dveřmi v klubíčku.

Moje první slohovka v japonštině:

Kryštůfek v klubíčku: