How is my heart suppose to beat without you?

Taky se občas bojím, že si nechtěně rozdrtím srdce.

Tohle je vlastně takové moje zamyšlení nad vztahy s lidmi, kteří jsou mi nejblíž, co se týká tohoto momentu v prostoru a čase.

Objetí, znovushledání, dlouhé rozhovory o všem. Nezáleží na tom, po jak dlouhé době se vidíme, nakonec je z toho pokaždé seance jako za starých časů. Pocit, že jsem zase na střední a žádné starosti z mého nového života neexistují. Spousta kávy, dobrot a alkoholu. Lov kešek a procházky městem. Všichni chtějí naši válecí, bytovou matračku.

Chybí mi L., kromě ní kolem mě nikdo trvale nemluví o vagínách.

Já tě mám moc ráda a vím, že je to vzájemné, i když jsme to nikdy nedávaly nijak zřetelně najevo, jen skrytě.

Dalí a jeho motýli antihmoty. Pro L. asi spíš jen náměty na noční můry a pro M. cesta na konec lžičky.

A nakonec: „Dík a čau.“, aby nebyly žádné slzy a co nejmíň emocí.

Myslím, že už spolu asi zestárneme.

Raduju se z fyzické únavy, protože po dlouhé době nahradila tu psychickou.

Doma posouvací rozhovor s F. Řekly jsme si navzájem: „Můžeš mi to říct.“ Nikdy by mě nenapadlo, že F. může chápat určitě skutečnosti.

Že se mi s takovým klidem s tímhle svěříš, že se ti tak bez přemýšlení svěřím na oplátku.

„Občas tě někdo prostě okouzlí.“, to je krásně řečeno.

Některé vztahy musíš dlouho a třeba úplně novými způsoby budovat, abyste se někam společně posunuli.

Proč jsem vůbec napsala panu -orovi Skutečné Psaní? Co mě vede k tomu, že se mu potřebuji svěřovat? Že mám potřebu mu psát o maličkostech z mého
nezajímavého života? Možná to vím a nechci to přiznat ani sama sobě.

Jenom tobě můžu říct svoje deep dark touhy.

Chci se s tebou nehlídat, ale nakonec si to stejně nikdy nedovolím.

Zkouším, jak daleko můžu zajít, dokud nespolknu krokoměr.