Vždycky jde o duši v první řadě. (私なら)

Káva se skořicovými křupínky a malýma růžovýma bonbónama. Kdo jsem? Jsem drobečky na dně obalu.

It's the only way for me to be as strong as I like to be.

K: „Absurdní vidět ty lidi, co před chvílí Verču utlačovali novinama a čajem.“

Celá rodina včetně Kryštofa na balkóně. Bublinky a F. se učí hrát na ukulele.

Dusivé minuty v tramvaji. Převrácený svět, tramvají na druhou stranu. Večer rodinný čas s červeným trpaslíkem.

Po příjmačkách už je to jen na nich. Děj se vůle satanova, říká V. Jsme v náruči satanově a mně je v ní dobře. Cítím, jak mě kolébá.

Levandulová zmrzlina v ledové kávě. Zvažujem, co bude a plánujem námořnické trička, kotvy a majáky.

Bublinky na balkóně, P. hraje na ukulele a M. nám zpívá fonetická pravidla.

M. má ve skriptech na aj poznámku z prváku: 森は私の友達。

Pomáhám do tramvaje nejrozkošnější trojnásobné mamince s kočárkem pro dvojčata. Je drobná, má zelené šaty a zlatou brož ve tvaru včelky. Zvláštní aura blízkosti.

První pracovní pohovor. Vypadá to tam trochu jako ve vinném sklípku. Přitom je to kancelář, odkud se pronajímají pokoje v horských chatách. Dvě milé paní, oslovují mě „Verunko“. Mají kolegu Japonce. Co je to za svět.

Cestou do knihovny si jen tak zajdu koupit nanuk a možná poprvé od začátku školního roku mi připadá, že žiju.

Pak ještě zachraňuju zatoulané studenty, posílám je k nám na KAS a vedle na náměstí.