aby si lidi o mě mysleli, že jsem divná. Teprve nedávno mi došlo, že to je vlastně hrozná hloupost, chtít něco takového. Protože já ve skutečnosti opravdu divná jsem.
A uvědomila jsem si, že nezáleží například na tom, jestli ostatní ví, že vlastně docela často brečím. Což je možná trochu překvapivé, když přihlédneme k tomu, jak moc jsem sarkastická.
K. se ptá tak hezky: "A chtěla bys mi napsat, proč se cítíš smutně?". Tak jí píšu, protože chci a proto, že jsem ráda, že můžu s někým sdílet a porovnávat svoje smutky.
I když je skoro půlnoc, venku je pořád fialovo-modro-růžově. Ale asi jenom v Olomouci, jen za naším oknem.
Nejpozoruhodnější na mě je, že mám srdce, které pumpuje krev. Nejpozoruhodnější na tom, že stojíš ve dveřích je, že jsi to ty a že stojíš ve dveřích.
Nevím, jak moc hloupé by bylo napsat sem svůj tragický příběh na pozadí, ale bojím se, že to někdy udělám.
A potom jsi tady ještě Ty.
Už je to sice docela dlouho pryč, ale v době, kdy jsem byla zamilovaná do V., to bylo opravdu silné. Kdykoliv jsem byla s ním, cítila jsem, jak se mi po celém těle rozlévají emoce rozpuštěné v krvi.
Proto, když jsem s tebou poprvé mluvila, bylo to jako dostat facku, se kterou se mi všechny tyhle pocity vrátily. Protože máš neuvěřitelně podobný, hebký hlas jako on a zářivě modré oči, jako jsou ty jeho. Zpočátku jsem si naivně myslela, že je to jen tímhle.
Kdybys tohle všechno věděla, bylo by ti jasné, že u mě nemůžeš stát tak blízko, že mě nemůžeš tak neopatrně brát za ruce a že mi nemůžeš zírat do očí ze vzdálenosti deseti centimetrů.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat