Za poslední dva dny více objevuji Mountain Goats. Zjistila jsem, že jsou to právě oni, kdo umí napsat ty nejsmutnější písničky na světě. A mám hroznou crush na to, jakým způsobem vyjadřují pocity. Něco takového jsem hledala celý život. Jen ty názvy...Orange ball of hate, Damn these vampires, How to embrace a swamp creature...Chci si toho zpěváka platonicky vzít.
A strašně se mi líbí, že V. se to taky strašně líbí, asi budeme mít vážně propojené duše. Tak neděláme nic jiného, než že řešíme, jaké nezvyklé pocity v nás ty písně vyvolávají.
A nebo, že bychom byly strašně nervózní, kdybychom se měly potkat s Nealem, Jackem nebo Carolyn Cassady. Ale setkání s Allenem v nás takové pocity nevyvolává. Asi to přece jen bude tím, že Kerouac a Cassadyovi byli coolkids a Allen jenom takový kluk, zamilovaný do Neala, který psal básničky a bál se, že se nebudou nikomu líbit.
Možná tam nevidíte tu spojitost, ale je tam.
Tohle je nejsmutnější písnička na celém světě a možná i v celém našem vesmíru. Kdybych si to jen trochu dovolila, dokázala by mě okamžitě rozbrečet.
A v Going to Georgia jsou nejkrásněji, nejčistěji vyjádřeny city k někomu jinému.
Taky se mi líbí, že díky Mountain Goats začala V. používat zvolací větu: "Moje srdce!" A já jsem se bála, že ostatní nechápou, co tím myslím, když to říkám.
Nejen z poslechu Mountain Goats, ale i z různých svých dalších smutků jsem stvořila mix. Je to trochu o tom, jak mám ten smutek v mléce a v medu. A taky trochu o všem ostatním.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat