Is it ever gonna not be so hard to see you around?

Možná když ze sebe násilím vyrvu emoce a přestřihnu nitky, kterými jsou připoutané k mojí duši.

Poslední den v roce s Nerozlučnými. Hromadné objímání pod 花火. Večer plný ne-nepříjemných zmatků, nedorozumění a až toxické hladiny informačního šumu. Vše zabaleno v úsměvech.

Ohňostroj (花火) se japonsky píše jako květina a oheň.
Sněhová vločka (雪花) se japonsky píše jako sníh a květina.

Neboj, pro nás jsou znaky taky nerozluštitelné. Nedají se totiž luštit.

Mám ráda, když mi říkáš, že moje namalované nehty jsou jako lentilky.

Slyším: „Olomouc hlavní nádraží“ a nevědomky se musím trochu usmát. Ani mi nedošlo, jak jsem ráda, že jsem zase doma. I když teď máme v koupelně obrázek polonahého Putina. Proč? To je otázka, na kterou nedokáže nikdo odpovědět.

Domov je pro mě měkko a teplo více než cokoliv jiného.

Snažím se psát seminární práci do klasické literatury a poslouchám k tomu ruské romantiky.

Effy už není dost silná na to, aby jim dokázala čelit. Protože Freddie má v sobě díru, skrz kterou propadla. A Effy neví, co si počít s tím pocitem. Vždycky ji pronásledovali, ale teď mají tesáky a drápy, kterými se derou do našeho světa. A jsou hladoví. Takže Freddie teď bojuje místo ní a skládá papírové labutě. Ale někdy ani to nestačí. A J.F. je zloděj duší.

Nejradši mám ten moment, kdy unavenou, zničenou, rozbitou, rozcuchanou Effy někdo vezme do vany a snaží se z ní smýt všechno špatné.

Můžeme tady zůstat pro sebe, i když si navzájem zlomíme srdce.

Já nevím, kam odešel můj strach ze zkoušek a ty bys chtěla ke všemu hromady vína, jako by se víno počítalo na hromady.

Spadlo mi něco do oka, asi střípek zrcadla Ledové královny.

Šum v křivce