春が来た。

Štěstí je - káva a horká sprcha.

Nejdřív se div nerozbrečím, že padám na dno kapsy, protože ze semestru zbývají už jen 4 týdny a já mám pořád před sebou 4 seminárky (a nejen to), vzápětí nemůžu usnout rozrušením, že jsem si z ničeho nic nejspíš zvolila téma na bakalářku.

Začala jsem číst Papriku. I přesto, že mě děsí lucidní snění (ve snu něco děláš právě proto, že víš, že je to jen sen), je to příjemnější než Óe. Nevím, jestli mě děsí víc věcí než ostatní, nebo o tom jen příliš přemýšlím. K. říká, že to, čeho se bojím, není vůbec strašidelné. Vzpomínám si, že A. mi kdysi zakazovala vůbec vyslovovat slovo „děsit“. Tak moc se bála.

Tmavé rtěnky a šrámy na duši, to jsi napsala moc hezky.

Nejdřív mě napadlo, že to byl dost zmatený rozhovor, ale pak mi došlo, že všechny rozhovory s R. jsou takové.

Málo doceňuju, jaké je to vlastně štěstí, že jsme se našly. Není to tak snadné najít někoho opravdu blízkého. Právě teď mi tady někdo takový moc chybí.

Už jsem dlouho nepsala a zase cítím, jak to teď nejde z mého úplného středu, ale jenom odněkud z povrchu.

M. se mi směje, že si dávám loupák s hermelínem a jahodami. F. tomu říká ‚bohémská večeře‘.

Zjistila jsem, jak zní moje duše. Zní jako dítě, které se utopilo na letním táboře. Já jsem to dítě.

Znova mě dojímá až k slzám (tentokrát v tramvaji), když Fumia zpívá: „Co si počnu s těmahle rukama?“

Máme výzkumný víkend, čteme japonské pohádky (které jsou na naše poměry docela dost brutální) a prokládáme to dobrotami a kávou. Večer popíjíme gin s tonikem, píšeme dopis pro V. a malujeme jí k tomu dečky.

V. si na trudnomyslnost rozbaluje fortune cookies. Většinou tam jsou pozitivní věty. Like - "Amazing! The others don´t know what to do but you are managing everything." Tak 嬉しい, že mě napadlo jí je přibalit do survival kitu.

Paní profesorka říká tak mile: „Abychom nezůstali bez poezie…“ To by totiž byla opravdu škoda.

Proč znak 色 původně znamenal sex a teď se používá ve významu barva? Jak asi došlo právě k tomuto posunu… Myslím na to, co kdysi napsala Izumi Shikibu:
"In this world
love has no color
yet how deeply
my body
is stained by yours."

Mám ráda, když mám čas dodělat jednu práci a teprve potom začít další. Na VŠ se mi to zatím ještě nepovedlo. Vždycky musím řešit naprosto všechno najednou.

Po dlouhé době jsem se hluboce zamilovala do anime. Koukám na Honey and clover. 森田 忍 (Morita Shinobu) je člověk, který zapůsobil přímo na moje 心. Mimo jiné taky maluje a opět, nevím, co by na člověku mohlo být něžnějšího.
春が来た。A možná taky proto je příjemné, koukat na skupinku lidí, jak se válí v trávě a hledají čtyřlístky. Krom toho všichni nějakým způsobem umělecky tvoří a já si myslím, že k tomu je vždycky potřeba nějaká vnitřní bolest. Možná proto mi připadají tak blízcí. Mám pocit, že lidí, kteří tvoří z radosti je spíše menšina.