君なら何という。君ならどうする。

Štěstí je – bílé víno a jahody.

Mám růžovo-žlutý hrníček na kávu s sebou, špinavé boty a červené rty.

Depresivní D. si kreslí prstem po tváři slzičky. Tak nesměle si poposedl blíž ke mně, když se ostatní začali bavit tak nahlas, že jsme se málem neslyšeli. A tak stydlivě se připomínal, že si dá ten cider s námi.

Myslela jsem si, že když tady nebudeš, tak do dvou dnů umřu steskem. Zjistila jsem, že bez tebe mám akorát větší k l i d v životě.

Ve vinárně hrají Nohavicu, což mi dává nejkrásnější ujištění, že jsem zase doma.

Pod okny rozkvétají sněženky a na čerstvě zelenou louku zvolna dopadá sníh. Mám pocit, že něco takového vidím prvně v životě a nemůžu se odtrhnout od okna. Jaro doma je úplně jiné než ve městě.

すみれは何も言わずに僕の手を取ってそっと握った。

Někdy je důležité říct: „ Nikdy si nemysli, že bych tě za něco odsoudila. Já budu vždycky na tvojí straně.“

Já a moje krátké vlasy se těšíme na P., který jako jediný už strašně dlouho snáší moje absurdní smutky.

Někdy mám pocit (a možná taky chci trochu předstírat) že neexistuje nic mimo náš pokoj (byt) v Olomouci.

Asi jsem vážně taková, že střídavě dávám nezměrné množství lásky a střídavě jsem chladná jako led.

Líbí se mi, jak L. používá slova, ale to už odvždycky.

Na lovu mě kousla liška, zlomila mi tak dva prsty.

私はちょうど何が重要か見つけようとしている。