Až budu velká, chci být Dylan Moran.

僕は見たよ / 僕は見たよ / あの美しい光

Často teď vídávám わ先生e, jak jde do školy, obklopený skupinkami studentů, kteří jsou skoro všichni větší než on. To mám vždycky hned dobrou náladu a tiše se pochichtávám, jak je droboučký.

Štěstí je: čokoládový dort s jahodami.

Chumáčkový sníh: わたゆき

Můj nový nejoblíbenější moment v japonských dějinách: Edwin O. Reischauer (odborník na dějiny a kulturu Japonska a východní Asie) klečí před prezidentem Trumenem a prosí, aby neshazovali atomovou bombu na Kjóto. (I když není skutečný a funguje asi trošku na způsob legendy.)

Obklopená smetím ze psaní, zmačkanými kousky papíru a rozlitým inkoustem. Takhle chci žít.

Když cokoliv píšu, občas se mi stane, že stvořím nestvůry a pak s nimi musím žít a nejdou vymazat.

Zhmotňování příšer ze snů mě děsí. Mnohem děsivější jsou ale ty příšery, které ze snů nepocházejí.

Jediné, co chci, je válet se na podlaze, křičet: „náhodné znaky!“ hystericky se u toho smát a potom plynule přejít v pláč.

V sobě vím, co to je, ale nahlas to nepojmenovávám.

Chci si nechat patentovat svoji teorii, že tři roky studia japonštiny jsou hraniční. Takže příští rok to přijde. Skutečné šílenství.

Cucui má kredit za přesné vystižení pocitů perfekcionistů.

To je v pořádku, žiju v šíleném okruhu lidí, takže jsem tolerantní k bláznovství lidí z jiných fakult.

Třeba moje deprese taky souvisí s vyčerpáním životní energie.

Emoční inkontinence je moje nové oblíbené slovní spojení. To jsem já v kostce.