M. vyděšená mojí čistou duší snad poprvé v životě bere vážně něco, co říkám. Večer je ale stejně zase všechno zpátky - veškerá blízkost, jenže bez té toxické příchutě. Asi se vždycky musím smířit s tím nejhorším scénářem, abych ty věci potom dokázala přijmout.
Odpoledne s D. a výborná káva v Druhém domově. Zase něco příznivého pro moji duši. Bylo by milé mít v životě dalšího příčetného člověka.
Večer na nádraží dostávám od D. do rukou básně Václava Hraběte, prý jediného představitele beat generation v Československu.
„Je to v cajku.“ mě dokáže uklidnit jako nic jiného.
Zdálo se mi, že se z pecek snažím vypěstovat citróny a pomeranče.
Je to taková naše hra, ty zkoušíš, kam až můžeš zajít a já pozoruju, kam až si troufneš.
Tak na Kafku nemá každý žaludek? Možná proto mi bývá tak často špatně.
Mám strach přečíst si, co jsem napsala za poslední školní rok…
Básně Hraběte jsou tak nádherně bolavé. Nevím, jestli je to mnou nebo doopravdy.
Když budu příčetná a nerozbitá, co když přijdu o všechno, co mi připadá krásné?
Chodit si číst sama do kavárny je něco, co jsem měla začít dělat už dávno.
Nikdy se nevypleteme z klišé. - Je jiná než ostatní - největší klišé. Ale co když potkáš takovou, která je opravdu tak moc jiná než ostatní holky?
Snažím se nebrečet, že má oči jako tabák a taky se bojím, že všechno zkazím nějakým překrásným gestem.
Obzvlášť srdce-trhající jsou právě ty se založenými rohy.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat