心の動き

Opravdu si myslím, že psaní dopisů je nejčistší forma přátelství.

Zábavička je moje úplně nejvíc oblíbené slovo.

Srdeční revoluce je medicínský odborný termín. To je tak výborné.

Nikdy bych se nechtěla dostat do stavu, že bych byla přesycená hudbou. Jak se potom dá dál žít?

A pak se ti stane, že tě stopy zavedou tam, kam vedeš ty.

“The axe forgets; the tree remembers.” Tohle je největší pravda.

Za poslední týden se mi zdá o naprosto náhodných a nepravděpodobných lidech. Některé z nich už dlouho nemám v životě.

Vím, že stejně dřív než ve dvě ráno neusnu. Tak The Virgin Suicides, na které jsem se chtěla stejně podívat, jablečný cider a krásná, dívčí Kirsten Dunst. (Bylo to proto, že jim pokáceli ty jilmy?)

Další noc s nedostatkem spánku, tak mám zase fialovější víčka a lesklejší oči. Dávám si broskvový čaj s citrónem, aby ta výrazná chuť přebila všechno ostatní.

Kde jsem přišla na slovní spojení ‚nenormální sociální vztahy‘, to opravdu netuším.

A pak přijde ta chvíle, kdy jsi nebyla dva měsíce doma, vytáhneš bábovku, co ti dovezla máma, a zjistíš, že je na vašem domácím talíři. A chceš brečet, jenom proto, že vidíš ten talíř.

Jsem připravená říct ti skoro cokoliv, jenom nevím jakým způsobem. Jak to vyzní.

Náhlá vzpomínka na ořešák, který stál před naším domem a který pokáceli, když jsem byla ještě děcko. Vždycky z něho padaly ořechy na příjezdovou cestu. Na petrklíče a sněženky, které rostly vždycky ještě dřív, než roztál poslední sníh. Trsy drobounkých fialek se silnou vůní pod našimi okny.

Vždycky, když propleteš naše prsty, zachvátí mě chvilková panika, že se díky mým tlustým zaseknou a už je nikdy nerozpletem.

„Zhasni si a sni si.“ Nakonec dlouho očekávané slzy až u poslouchání „starých“ písniček od Kluse. „Jestli mám umřít tak honem, ať nejsem na obtíž.“ a „Chci ti všechno říct a pak se někam schovat.“ Ach, Čechov a jeho Racek. „Neplakej, prosím, neplakej, srdce moje.“