Taky vůbec nevím, co je ironie, co sarkasmus, co zoufalost a co normální věta.
V práci mi desetkrát za den někdo se smíchem řekne: „Co se směješ?“, během toho, co mi vypráví nejvtipnější historky.
Z čím větší dálky se dívám na naše setkání, tím mi připadá neskutečnější.
Měla jsem tu okouzlující Polku, se kterou jsem chodila na nepovinnou gramatiku a stylistiku pozvat na kávu. To by bylo bývalo dospělé chování.
Logika a logistika by neměla být natolik podobná slova.
A když nic víc, pořád mě čeká minimálně shledávací objetí, což je samo o sobě víc než dost.
Co se týče některých lidí, bude navždycky těžké podívat se jim hluboko do očí. (Japonská skladba věty má něco do sebe.)
Taky se do toho nechci vrhat bezhlavě, ale na druhou stranu nemám představu jak to dělat, stejně jako ten kamarád od V.
Zase ti píšu lehce patetickou zprávu. Dostat odpověď je vlastně ještě horší. Teď se těším na setkání v neurčité budoucnosti, což přebíjí všechno ostatní. あなたのこと以外は考えられない。
Budu muset opět přebít city citama. (Spisovně to tak hezky nevyzní.)
Kdybych si mohla vybrat, některé věci bych vždycky říkala jen určitým jazykem. Třeba 汗まみれ vždycky japonsky, ничего vždycky rusky, protože je to tak hezky všeobsažné s tím druhým pádem (без).
Měla bych to pusto-prázdno v sobě protentokrát zaplnit něčím užitečným - třeba dalšími znaky.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat