Vysoká hladina patetičnosti ->
Začínám ti důvěřovat. To je to nejhorší, co se mohlo stát.
Alkohol působí na city jako lupa. (To jsem někde slyšela?)
Ve skutečnosti ti píšu hlavně proto, abych ti připomněla, že existuju.
Uvnitř brečím u Kuchyňského dřezu.
Jsem prázdná a přitom všeho tak plná. To je tak přesné, že přesnější už to být nemůže. Stydím se, že jsem na to nepřišla sama a musel mi to někdo říct.
Mohly bychom spolu být šťastné? Mohly bychom spolu být? Zajímalo by mě, jestli by se naši démoni vzájemně násobili nebo vyrušili.
Tohle všechno už nevyběhám. Asi budu muset zase začít brečet.
Náhlá vzpomínka na to, jak jsem se tehdy vrátila z Německa s čistou duší a s přesvědčením, že si od M. budu udržovat co největší odstup. Ospravedlňovala jsem to tím, že do sebe zase nechci pohltit naše bytové démony. (V sobě si opakuju: „Nesmím se nechat objímat.“) Doslova jsem vycouvala z jejího objetí, tvářila se opravdu vyděšeně. Připadalo mi, že poprvé v životě bere vážně něco, co říkám. Vydržela jsem to půl dne. Večer už jsem se k ní zase tulila na naší válecí matraci a přikrývala ji dečkou. Půl dne. Tak dlouho si dokážu namlouvat, že dokážu b ý t bez tebe.
Co když se tyhle city nedají přebít vůbec žádnými jinými city?
"Each time you happen to me all over again."
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat