You ain’t a goldfish playing the clarinet.

Mám hrudní koš vyplněný takovým kamenem, že je tam stěží místo na srdce.

V práci chroupu Charitky, dokud mi není kompletně sladce a slunečno.

Jsem moc ráda, že jsem doma a lidi tady říkají: ‚To je zajímavé.‘ místo: ‚Hmm, zajímavý!‘

Tady bychom spolu mohli sedět na rozpáleném betonu a pít víno. Nebo tady pod stromy s nohama v rybníce. A tím ‚spolu‘ myslím sebe a všechny milé lidi, které znám.

Chtěla bych všechny obejmout a vysát z nich jejich smutky. Proč tohle ode mě nikdo nechce? Je to skoro jediné, co dokážu.

Lidé jsou tak příšerní. Provrtají horu, jen aby měli tunel. (Takhle začínám konverzaci.)

‚Tak si to hoď, Bohu.‘
‚Já nemůžu, Katka ještě není zajištěná.‘ Říká s tak výbornou mírou cynismu, že se chceš potrhat smíchy, i když jsou to ve skutečnosti příšerné vtípky.

Vyzní hrozně rozdílně, jestli lidé používají mně nebo mi se 3. pádem.

Jeden den moje vnitřní mračna vypluly na povrch a všichni si toho v práci všimli, tak už se na druhý den zase radši směju.

Ještě chvíli v práci s Ž., vyměňujeme si poslední úsměvy. Je to dobře. Kdybych s ní byla déle, brzy bych zešílela z toho, jak jí pod kůží prosvítají kosti na těch správných místech. Opravdu mám druhou pubertu. (Div se nečervenám, když se jí mám po čase podívat hluboko do očí.)

Naučila jsem Lišky říkat ‚zábavička‘.

Taky jsem začla používat ‚no sth for me‘, jak říká LB. No happy end for me, zrovna teď.

Vím, že to nebude snadné, najít někoho pohlcujícího, teď ale aspoň můžu svobodně hledat.