"Everyone leaves, learn how to survive alone."

Slečna procházející se v parku s buclatou skleničkou na víno.

Hledala jsem tě v sobě a nenašla, prázdno, prázdno. Bylo to tak děsivé, že jsem to tehdy nemohla ani napsat. Píšu to teď, protože to je důležité.

Po několika měsících spím celých dvanáct hodin v kuse a cítím, jak se během toho spánku ve mně spousta věcí zahojila. Předtím to nešlo, nešlo.

Koukáme se sestrou na Iron mana. Robertovy magické oči, jaké nemá nikdo druhý. Všechno je příčetné - snad prvně to nemyslím ironicky. Hrajeme Dixit, zábavička s psychedelickými obrázky. Starý pán v klobouku krmí jeřába na zasněně fialovém pozadí.

Končí léto, tak se snažím co nejvíc si užít ten pocit - bez bot v trávě, tancuju po zahradě.

Když jsem čekala na autobus domů, našla jsem skleněnku s modrými vlnkami uvnitř.

Mám radost, že jsem K. půjčila Gellnera a Domov na konci světa. To jsou hezké věci ke sdílení.

Proč mi připadá tak hrozně výborné, že Katherine Moennig chodí rybařit? (A proč její jméno zní jako sténání?)

Prvně slyším o tom, že existuje něco jako Stendhalův syndrom. ('A psychosomatic disorder that causes rapid heartbeat, dizziness, fainting, confusion and even hallucinations when an individual is exposed to an experience of great personal significance, particularly viewing art. The term can also be used to describe a similar reaction when confronted with immense beauty in the natural world.') Nádhernosti. Teprve teď mám opravdu chuť přečíst si něco od Stendhala.

‚I was in a sort of ecstasy, from the idea of being in Florence, close to the great men whose tombs I had seen. Absorbed in the contemplation of sublime beauty... I reached the point where one encounters celestial sensations... Everything spoke so vividly to my soul. Ah, if I could only forget. I had palpitations of the heart, what in Berlin they call 'nerves'. Life was drained from me. I walked with the fear of falling.‘