Most of space is just space.

Teď jsem kapitán vesmírné lodi (宇宙船長).

Chvilku jsem se toulala na hradbách na tajných místečkách.

Pochybuju o všem a nejvíc o sobě, jak mám potom nepochybovat o ostatních?

Uvnitř brečím kvůli tomu, že mi P. koupil novou žárovku do lampičky, protože ví, že jsem neschopná v řešení těchhle praktických věcí.

Možná naše poslední hodina japonštiny vůbec. Navíc ve fancy místnosti. Přišli úplně všichni přeživší. Seděli jsme u obrovského oválného stolu a já v čele naproti わ先生, který přednášel na druhé straně místnosti. Udělalo se mi špatně, musela jsem odsunout masivní židli a odejít, all eyes on me.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli bude vypadat hodně špatně, když se vrátím po takové době, nebo by bylo lepší nevracet se už nikdy.

V knihovně se nás jednou večer nějaká slečna ptala, jestli mluvíme japonsky, že se japonštinu taky chvíli učila. A když jsme se jí ptaly, co studuje, tak říkala, že čínštinu a archeologii. 理解できない。

Jiný večer a jiná slečna: „Můžu se zeptat, holky, to máte japonštinu? Moc jsem nad tím nepřemýšlela, ale pořád se mi vybavoval Poslední samuraj.“

どんな馬エマ je náš nový vtípeček, který nemá nikdo šanci pochopit.

Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Já se tolik bojím spousty věcí, a přesto jsou lesy jediné místo, na které bych chtěla jít.

Napsaných stran bp: zhruba 30. ¼ označená vedoucí bp jako „moc dobrý text“.