Spoustu rozbitostí jsem si přinesla z domu. A zabralo to spoustu času mimo domov, než jsem si to uvědomila. A nebylo to žádné jednorázové rozbití. Bylo to jako když někdo jemňounce naťukává skořápku vajíčka. Na skořápce se udělá milion prasklinek, ale vajíčko se nerozbije. Ale postupem času jsou ty prasklinky natolik četné, že skořápka se začne sypat jako prášek, i když vajíčko zůstane vcelku. Jako byste ho ponořili do octa, aby skořápku postupně sežral. Tohle si nesu z domu.
Nebo jakoby někdo lehce, ale vytrvale naťukával tabulku skla. Nerozbije se, ale vrství se na něm pavučinka za pavučinkou, až skrz něj za chvíli není vidět, takže je vlastně k ničemu, protože neplní svůj účel. Tohle si nesu z domu. Skrze mě taky není vidět.
Nebo jako by někdo z dýně trhal semínko za semínkem a dlabal kousky dužiny, až by zůstala úplně prázdná. Jsem prázdná jako vydlabaná dýně. To si všechno nesu z domu.
Vzpomněla jsem si, že jsem si jako malá mockrát říkala, že neodpustím. A jsem ráda, že jsem ve věku, kdy už si můžu dovolit neodpustit. Můžu nepřijet, můžu nemluvit, můžu nezvednout telefon. Bolesti.
Některé věci je lepší ignorovat z dálky.
Já už se domů nevrátím. A i kdybych někdy v budoucnu změnila názor, důležité je už jen to, že jsem v určitém bodě byla rozhodnutá takto.
Moje duše přenáší rozbitost na moje vnitřní orgány.
Jsem ráda za všechny lidi kolem mě, kteří mi dávají vlídnosti.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
to je bolestivá nádhera. moc se mi líbí, jak se vyjadřuješ, ale taky se mi moc nelíbí, že to je skutečnost. drž se vlídných lidí.
To je ta výhoda dospělosti, že už si můžeme říct ne, já ten telefon nezvednu, protože nechci. Odpouštění se už bere jako samozřejmost, ale máme na to nárok, některým lidem neodpustit. Ale doufám, že jednou seberu sílu a odpustím ničitelům mého života. Tak doufám, že tu sílu taky jednou najdeš a zcelí se ti trhlinky. I will always be here for you, my darling.
Okomentovat