Chci být šťastný kaktus.

人が遊んでる時に、自分だけ仕事するのは、気に食わない。

Mám pocit, že kontryhelový čaj je jediná věc, která dokáže uklidnit všechny moje vnitřní orgány. „Zčajuj se.“ od T. byla nejlepší rada za poslední dobu.

Je mi krásně - v dečce u otevřeného okna - se skripty na klíně - v cukrovo-kofeinovém rauši.

Líbí se mi, že jsou v češtině možné dva zápory. Neumím nic - to krásně vystihne tu depresi. V japonštině taky: 何も出来ない。

Naše rozhovory se Širu:
V: *screaming internally*
Š: *screaming externally *

Hlavně se mi líbí vysvětlení 気になる - nemusí být 'vadit', ale táhne mě to k tomu, abych přemýšlel o tom, jestli to je dobré nebo špatné.

V: Dá se otrávit čajem? Už mám od rána tak pátý.
Š: Ne, chlemtám je po hektolitrech. Zatím jsem v pořádku, teda…v rámci možností. NEPIJ TO.
(Proto ji tak zbožňuju.)

“Wearing cute underwear to finals because i’m about to get fucked.” Mg. říkala, že se ještě ráno šla převléct.

Hodně lidí mi slibovalo dneska poslat pozitivní vlny, tak jsem si říkala, že to z nich nějak upletu. Sama sebe bavím špatnými vtípky. Hoho-hohoho.

Š. mi před testem vypráví, co se jí zdálo. Vzplála mi nohavice, protože jsem moc rychle šoupala nohama nad elektrickými kolejemi. Tak aspoň nejsem jediná, komu se zdají děsivé sny.

I když わ先生 předesílal: 試験があまりに難しかったので、泣き出してしまう人もいた。 Nakonec jsem se zvládla nerozbrečet, když jsem ten test viděla.

Chtěla jsem si vylepšit karmu a podělit se s informacemi, tak jsem na třídní skupinu napsala, že „喫“ わ先生 považuje za složitější znak, a proto se neobjeví na testu. Samozřejmě, že tam byl. Doufám, že mě teď někdo přijde zabít ve spánku.

Po testu vycházíme s Š. z učebny, podíváme se na sebe a propukáme v zoufale hysterický smích. Děsíme prváky, kteří čekají na test ze znaků.

První, co jsem řekla, bylo: „Chci se najít a opít.“ Původně jsem se chtěla jít najíst, ale moje podvědomí mi zřejmě chtělo naznačit, že najít se potřebuju víc.

Pak jdeme utopit beznaděj v alkoholu a cukru (mojito, káva, dortíky a palačinky). Stěžujeme si na nespravedlnosti.

Nečekané vyznání od Š., že je nejvíc namotivovaná udělat zkoušky hlavně proto, aby mohla dál studovat s námi. Normálně takové věci neříká a zase dlouho neřekne.

Koupit si za odměnu (i když nemám peníze) Kafkovy Aforismy bylo nejlepší rozhodnutí za poslední dobu. Hned první strana: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.“

Cestou domů se mi povedl ještě jeden dobrý skutek. Nechala jsem nějakou cizinku (Francouzsku?) zavolat si ode mě z telefonu. Vypadala ztraceně.

Vracím se do prázdného bytu (když nepočítám Kryštofa spícího na matračce). Po M. mi tady zůstala jen její měkká mikina, což asi taky není úplně normální, aby mi tady nechávala svoje oblečení, abych se k němu mohla tisknout.

Jsou dny, kdy se chci taky vykašlat na školu a učit se se psem zahánět stáda ovcí.