Jsem Jackovo zlomené srdce.

Už to není aktuální. Trvalo mi se s tím srovnat a probrat si to v hlavě ze všech stran. Už to nemůžu mít dál rozepsané. Zveřejnění je pro mě svým způsobem zahození.

Snad ještě niterněji než obvykle. Jestli to vůbec jde. Kde je dno mojí patetičnosti?

Někdo opravdu nespí několik nocí po sobě jenom proto, že se potřebuje vybrečet a nejde mu to?

Náš vůbec první niterný rozhovor. Svíčky, víno, cigarety a jemňoučce prší a najednou je půl čtvrté ráno. (Kolik je? / Půl čtvrté. / Ne… / Nemůžeš takhle odmítat čas.)

Když mi někdo poví: „Můžeš mi říkat patetické věci.“ Tak vím, že stejně nemůžu, protože oni vůbec nechápou, co všechno se za tím skrývá.

Vždycky jsem si myslela, že důvěrné rozhovory jsou krok správným směrem. Teď nevím, jestli toho včerejšího mám litovat nebo ne. Jestli by přeci jen nebylo lepší, kdybychom si pustily ke zbytku vína další film jako vždycky. Snad vůbec poprvé uvažuju nad tím, jestli je vzájemné svěřování správné. Obyčejně po takových rozhovorech cítím úlevu a v sobě hřejivé příjemno. Dnes po probuzení je mi akorát k smrti hořce a smutno.

Ve vnímání mezilidské spřízněnosti jsou propastné rozdíly. To, co někdo jiný vnímá jako vysokou úroveň blízkosti, je pro mě třeba jen ‚normální‘ přátelství. Možná je to ale tím, že jsem já přecitlivělá a potřebuju se dostat do větší hloubky, kterou mi nejspíš ani většina lidí není schopná dát. Samozřejmě je to komplexnější a komplikovanější, tohle je jen nástin.

Měla jsem ti říct, že konkrétně na tom, že ses mi svěřila, není naprosto nic špatného, jen se cítím neskutečně hořce a smutně, že to takhle cítíš a já ti v tom nedokážu nijak pomoct. Vlastně jsem vždycky tušila, že je to nějak takhle, bylo jenom příliš zvláštní slyšet tě to říkat nahlas. Tak jsem jenom šeptala a snažila se nebrečet.

A teď spolu musíme dál bydlet a všechno, co jsme řekly, zůstane mezi námi. どうしよう。Cítím, jak mezi námi ty rozbolavělé věci neviditelně visí. Nejhorší na tom je, že to zahrnuje ty vyřčené i ty, které jsme si nakonec neřekly.

Teď chci nejvíc ze všeho slzet, jak moc nechci tvoje tajemství. Kéž by sis je mohla vzít zpátky.

Z části jsem taky ráda, že jsme ten balkónový rozhovor měly. Připadá mi výborné, že se snažíme budovat náš vztah i přesto, že jsme tak moc rozdílné, takže to dá spoustu práce. Asi poprvé mi přišlo, že jsem cítila tu snahu taky z tvojí strany.

Taky mi třeba mimo jiné následně došlo, že tě nikdy nedokážu d o o p r a v d y obejmout.

Ráno vstávám, dodělávám nejdůležitější věci do školy a potom jdu zas spát a spím tím nejtvrdším spánkem. Po několika hodinách mě budí pískání konvice a všechno je zacelené.

Po mém ‚zdřímnutí‘ a M. uklízení stolu po půl roce koukáme na korejské dorama, ve kterém 장근석 vypadá jako šiška, když má vlasy sepnuté do maličkého culíčku a je zabalený do dečky.

Nemáme zvonek, takže pro návštěvy většinou musíme dolů k hlavním dveřím. Proto nás vždycky vyděsí, když někdo zaťuká na dveře - stalo se nám to zatím asi jenom třikrát.
Po probdělé noci a se srdcem nadopovaným kofeinem to bylo obzvlášť děsivé. Tak jdu otevřít s bušícím srdcem, protože M. si netroufá.
Bizarní víkend.