„Ona nás už nemiluje.“

„Já vím. Ale občas mívá záchvaty lásky.“

S LB ve FM na našem nejmilejším místě pod splavem, nohy v řece a v ruce cider. Náhodou jsem objevila ve skříni svoje staré tričko s kapsičkami. Asi si takové někam našiju, droboučké, nahoře stažené gumičkou.

Všechny ženské v práci jsou jako moje tetky nebo babičky, říkají mi Veru a Verunko a jsou na mě miloučké.

Žoužel je tak výborné slovo.

„A jak se učíš tu japonštinu? Je v tom nějaká logika, nebo je to jako ten rozsypaný čaj?“
„Jako ten rozsypaný čaj.“
„Opravdu?“
„Ano.“ A nikdo u stolu nevycítil ty hektolitry sarkasmu. (Jako by se sarkasmus dal počítat na litry.)

Běhat v dusnu před bouřkou (která nakonec nepřišla, protože ji lidi na Colours zaplašili silou vůle) nebyl úplně nejlepší nápad poslední doby. Málem jsem se zalkla horkem, ale vyvážila jsem to The Feud ve sluchátcích. Musím si taky udělat běhací mix.

Chci jezdit na koni a střílet z kuše.

Soukromá skupina na fb je japonsky označená jako 秘密のグループ. Zábavička.

Po tom, co jsem si zúžila kraťasy, mi máma ukazovala, jak zacházet s novým šicím strojem. Se smíchem: „Takže už neztloustneš, jo?“ Usmívala jsem se nazpátek, ale v duchu jsem si říkala: „Nejspíš ne, ještě budu nějakou dobu studovat…“

‚Co posloucháš za kapely?‘ je tak hezky nesmyslná vazba.

Myšlenka, že už si nikdy nebudu moct jít natrhat babiččiny třešně, škrtí všechny moje vnitřní orgány.