Nová zkušenost - chce se mi brečet, (protože ztrácím něco, ještě předtím než jsem to vůbec získala) a tak jdu běhat. Je to výborné, protože když popadám dech a rve mi to plíce, necítím, jak mě bolí srdce.
Musím začít běhat i v Olmu. Budu to potřebovat, až budu zase mít pocit, že už nevydržím ani minutu existovat v našem bytě.
Došla jsem k rozhodnutí, že jestli se mě ještě někdo zeptá, proč se učím japonsky nebo jak to mám se vztahy, rozbiju mu hubu.
Tolikrát se tak moc nechci vysvětlovat, a když jednou chci uvést vše na pravou míru, vůbec mě neposlouchá.
„There's always something about you, always something wrong.“
Vždycky si vzpomenu na ten kousek o pannách z toho článku ‚MEAN STEREOTYPES FOR THE SIGNS‘: can’t stop criticizing people, always acting like they’re fucking perfect. To jsem tak moc já až mě to zraňuje a všechny kolem mě určitě taky. S tím, že 90 % kritiky si nechávám pro sebe.
„Cry baby cry, I don't need to know why,
so get out of my sight,
and let me get on with my life.“
V posteli nalepená u zdi mě spolknul klid. Ze dvou lidí musí být vždycky aspoň jeden rozumný.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat