Jsem nervózní, když řídím a neslyším motor, tak slaďuji do perfektní rovnováhy vedro v závislosti na stažených okýncích, slyšitelnost motoru a hudbu v rádiu.
Čekám na L. a poslouchám staršího pána, jak prodává med: „ Víte, jak daleko letí včela do lesa? To vám řeknu úplně přesně. Do poloviny. Potom už letí z lesa.“
S L. na snídani a na ledové kávě se zmrzlinou. FM je opravdu jeden z mých domovů. Mám ráda, jak si L. může dělat legraci naprosto z čehokoliv (i s niterných věcí), vůbec to nepůsobí nepříjemně a můžeme se tomu společně zasmát.
Stavujeme se do obchodu a kupujeme si lak na nehty s třpytkami, jako by nám bylo zase 12.
Ve FM zavřeli knihkupectví na náměstí. Toliko k tamějšímu kulturnímu životu. Zato v antikvariátu Moře a jed a staré pohlednice. Vylepšuju si karmu a radím klukovi s berlemi a culíkem, kde najít Paní Bovaryovou.
Rodiče si pořídili štěňátko, hraje si se všemi nejméně pravděpodobnými věcmi, které najde a je asi 3x menší než náš bytový kocour. Házím mu balónek, cpu se malinami a válím se v trávě na zahradě.
Vždycky jsem si říkala, jak jsou lidé schopni udržet si čisté boty. A ono je to mnou. Mojí nešikovností, kvůli které pořád o něco zakopávám a nechtěně šlapu do bláta a do louží.
Myslím, že někteří lidé jsou prostě globálně krásní a nikdo to nemůže popírat. (Už jsem to napsala, nebo na to jen často myslím?)
Ž. je ještě krásnější než dřív. Její laní oči a ostré lícní kosti.
Nová estetika - voňaví chlapi v bílých tričkách a pracovních kalhotách.
O přestávce si se sestrou zpíváme Nirvanu a cestou domů v autě Hives. Odpoledne na ‚firemní akci‘ - hrajeme pseudo-volejbal v písku a pak se jdem koupat.
Naprosté fyzické vyčerpání vystřídalo psychickou únavu, což si náramně užívám.
Nejčastější odpovědí na to, že se učím japonsky, bývá: „Můj příbuzný se učí činsky.“
Moje deníkové zápisky jsou ještě méně zajímavé než dřív.
2 komentáře:
Stále se krásně čteš.
心
Okomentovat