Strávila bych dny a noci v Širuiných dečkách. V alkoholovém opojení bloudíme lesem cestou na haldu. A nahoře déšť a světýlka. Posloucháme おはよう東京, こんにちはニューヨーク, こんばんはロンドン. Příčetnost. Potom si pouštíme In the Hall of the Mountain King a popisujeme na tom fáze Zkouškového.
Pak v parku dva kusy vína s Liškami. (Jako by se víno počítalo na kusy.)
Moje fialová víčka plynule přecházejí pod očima do temnějších odstínů. ‚Jsi vyspaná?‘ -> ‚Já to nepoznám, já už nevím, jaký to je pocit.‘ Plyneme nočním městem a já jsem příliš ovíněná na to, abych šla na autorské čtení. (Promiň, Effy.)
‚Já mám blog.‘ ‚Jako v sobě nebo na internetu?‘ ‚Obojí.‘
Moje vnitřní orgány přestávají tolerovat moje rebelství.
Takový ten pocit, když někdo řekne, že jeho duše voní po lipových květech a potom jste s ním a víte, že je to pravda. A teď mám jeho číslo na kartičce proti démonům od V.
„I'm so afraid of what you have to say. Cause I am quiet now and silence gives you space.“
Večer jdeme běhat, já a moje bolavé paty. Už chodím běhat, i když jsem předtím celý den na nohou, protože nic není a na ničem nezáleží a na mých bolavých nohách už vůbec ne.
„Protože mě trápí spousta věcí, nejen prázdný cesty domů a to věčný přemejšlení k tomu.“
Dneska v práci jsem si uvědomila, že přijdu o duševní zdraví raději kvůli japonštině než kvůli lidské vyjebanosti.
Musím si (se) zabalit (do dečky).
Já se jednou zblázním z pohlcujících lidí, přísahám.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Utíkat. Ta činnost mě fascinuje. Jen ji neudýchám. Ale snít a vidět jiné utíkat - ne od ani k nečemu - utíkat pro běh, to je závod sám o sobě.
Okomentovat