Today
And sweep all the pieces away
Možná úplně nejhorší je, že už vůbec nemůžu ani psát. Ze všech nenapsaných slov mám v hrudním koši ztvrdlou hrudku. Je mi příšerně z nedostatku spánku a z nadbytku kávy.
Brečím, brečím a pak jsem tak vyčerpaná všemi existujícími způsoby, že nemůžu už ani brečet.
Vyspím se nejpozději 5. února po posledním testu z japonštiny, cestě do Prahy a koncertě 21 pilots.
Dokud jsem šťastná všechno je snesitelné, nedospánky a zapomínání na jídlo a nelidsky moc učení, ale když se to jednou zasekne, tak se to všechno slije a já už nemůžu nic víc než zůstat stát v té louži.
Není divu, že můj žaludek vydává děsivé zvuky po všem tom jedu, se kterým se musel vypořádat.
Když si lidi nedovolují brečet, musí je časem ty nahromaděné potlačované smutky zabít.
Od záplav štěstí ke smutku, který mě rve na kusy.
Třeba se konečně kompletně zhroutím. Stejně se na to připravuju už nějakou dobu.
Třeba mě konečně moji démoni sežerou zaživa.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Pojď se zhroutit spolu, ulevilo by se nám od tíží v žaludcích.
Ale kdy, kdy?
Drž se drahá! Posílám moc moc objetí! A cucni si rumu z domu (a věrnostní kartičky do vinárny chci taky!). ;)
Okomentovat