君の心、未来に消えて
Teď budu nějakou dobu hrozně neaktuální, dokud nevyčerpám starší zápisky.
Kluci z 21p bydleli v obrovském domě, větším než největší paláce světa, který byl celý červený. A dokola všude kvetly rudé květiny. Prorůstaly cihlami. A my stáli na střeše, nohy zabořené v nejhustším trávníku a dívali se dolů na město a jezero jako bychom se dívali z horského vrchu do údolí.
Borůvková je samé navždy, za tři roky a po magistru. A já ani nevím, co si počít s dneškem.
Těším se, až budeme mít se sestrami vyřešené svoje životy a budeme se moct setkávat někde jinde než doma.
‚Nedávno začali stavět a už mají pod střechou.‘ To je tak milé slovní spojení ,mít pod střechou‘. Musí to být krásný pocit zastřešit si domov.
Zdálo se mi, že jsem ztratila kamínek z Barcelony. Snové drtivé smutky.
Doma na mě padá úplně všechno. Všechny staré a zapomenuté bolesti.
Bolí mě srdce. Přemýšlím nad absurdními věcmi. Jestli bych třeba dokázala žít jen z lásky a péče od rodiny a kamarádů. Jestli by mi mohlo jen balení se do deček zajistit pocit bezpečí. Bolí mě srdce.
Doma v obrovském prázdném pokoji můžu mít jediný pravý noční přemýšlecí me-time.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
starší zápisky.. jen se bojím, aby tě srdce nebolelo i teď, má miloučká.
Taky nad tím občas přemýšlím. A úplně iracionálně žárlím. Ale to sem nepatří, tak pac, pusu a objetí. Zabal se do dečky s Borůvkovou. ;)
Má miloučká ~ tolik něžnosti.
Díky za objetí i za pac a za pusu.
Okomentovat