Vesmír nás hlídá, ale taky hodně zkouší.

Raduju se, že V. zvládá time management at its finest. Já zatím sedím na heboučkém koberečku v dečce u Borůvkové doma, poslouchám skotskou hudbu a bojuju s BP.

Píšu ,je mi trochu smutno‘ a přitom vzlykám nahlas.

Já třeba zbožňuju některé filmy kvůli jedné jediné větě. Ráda na ně koukám možná jen kvůli tomu, že celou dobu čekám, dokud nezazní ta věta.

‚Mám si vzít mangový nebo ananasový džus?‘ ‚Vem si mango, ananas tě sní zpátky.‘ Takhle spolu v 変なグループ mluvíme o ananasech. (Ale jen někdy.)

‚Já bych zrušila žehlení, to je úplně zbytečné.‘ ‚Já už jsem ho zrušila.‘ *Plácnutí.* Takhle spolu s V. mluvíme o žehlení.

Všem se nám zdají divné sny. V. má noční můry o tom, že musí na zkoušce z konverzace mluvit o Herculovi. Já sním o Lukovi, že spolu běžíme někam lesem a pronásleduje nás spousta zlounů. Měli jsme už skoro namále, dokud Luke nepoužil sílu a neparalyzoval všechny ve vzduchu. Pak se kousek od nás na pěšince objevil nějaký plešatý mnich, který měl vzít Luka do učení. Širu se zase zdá o tom, že dostala zakázku na výstavbu lodi a nezávisle na tom je nucena přeplavat oceán na malém člunu.

Ráno Borůvková pobíhá téměř nahá po pokoji, zároveň snídá a směje se mi, že mhouřím oči.

Snad nikdo nevidí, jak se vzduch v prostoru mezi námi tetelí. Snad to vidím jen já.

Před půlnocí ve vinárně rozechvěle rozepínám pod stolem Borůvkové knoflíky u košilových rukávů. Je to tak absurdní, že se tomu sama musím na druhý den smát, když si na to vzpomenu.

Borůvková má taky svou příčetnou kamarádku V. Loučí se se mnou tolik mile u taxíku, snad se i objímáme, pokud si dobře mlžně pamatuju.