nebo japonské démony, tak co je bílé, to je svaté.
Pouštím si k procházení nekonečných japonských skript nejdříve The Boat That Rocked, pak Hair a nakonec Runaways.
Jsem ráda, že V. není nepříjemně z bláznivé mně.
Nevím, jestli jsem se už někdy podělila s tím, že jednou z mých velkých životních lásek je vedle Freddieho Mercuryho a Harrisona Forda taky třeba Joan Jett.
K japonštině Mononoke hime / cpu se střídavě zeleninou a čokoládou. Ono se to vzájemně vyrovná a vyruší.
Už jsem řekla Borůvkové spoustu zásadních niterných věcí. Třeba, že se bojím, že moje smutky a úzkosti jsou daleko za hranicemi normálností.
Mimo jiné zbožňuju tvoje malé dlaně.
Když se Borůvková vrátila z práce, lehoučce jsme spolu tancovaly na koberečku na hudbu přeplněnou emocemi, která zrovna hrála.
Sedíme spolu na koberečku v dečce, Borůvková píše bakalářku a já se snažím číst nějaké lingvistické spisy týkající se japonštiny. O pauze se cpeme cukrovím. Malé radosti.
Ráno za mnou přišla ze sprchy do postele a usnula mi na hrudníku.
Jeden z prvních rozhovorů V. a Borůvkové:
‚A co dělá tvůj brácha v Anglii?‘
‚Žije.‘
‚Šije?‘
,Jo šije, už tři roky.‘
‚Je to švadlen.‘
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
haha, je to švadlen!
zní to tak krásně a taky zaneprázdněně, snad se ti daří dobře.
Jsou to sice pořád zápisky ze zásoby, ale i teď mi je napůl krásně a napůl zaneprázdněně.
Krásno, jako kvítek orosený zimní jinovatkou, nad ránem, když není teplo ani nemrzne. Tvá slova jsou občas nedosažitelná, třebaže se mi dotýkají rohem své plné kapsy. Chytám je jako petrklíče na jaře.
Okomentovat