Přijíždím do Olo bez jídla, se špinavým prádlem a spánkovým deficitem. (Nejdřív jsem napsala ,se špinavým spánkem‘, což je vlastně taky pravda.) Tohle jsem moc nezvládla.
Byteček bez Kryštofa je jenom poloviční domov.
Ujela mi tramvaj, tak z rozhořčení čtu Effyin rok a mám najednou hroznou chuť psát úplně o všem najednou.
Patnáctiminutové zdřímnutí na pohodlném gauči v knihovně mi zachraňuje život. Vždycky přijde doba, kdy ve studovně zůstanou jenom sinologové a japonštináři.
Přešlapuju na tramvajové zastávce a šeptám si: ‚domů, domů, konečně domů‘.
Od potoků krve k motýlím křídlům. Vědí všichni, že doteky motýlích křídel jsou pro motýly smrtící? Setře se jim z křídel pel a pak nemůžou lítat.
Skrz dramata získaný zápočet z korejštiny. Pak běžím pro absurdní nákup. Kupuju si čokoládu na uklidnění, stavuju se ještě pro kafe a vzápětí už se cpu houstičkami na gauči v knihovně. V. říká, že je to náš domeček / byteček, což je vlastně hluboká pravda, protože by se tam klidně dalo žít.
Širu nám dovezla お土産 z Belfastu. Shot Glasses. A diář s Yodou k Vánocům. Tolik lásky. Pláču. Objímání ve Zmijozelu. Zase jsme všichni doma.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
domů, domů, konečně domů
jak důležité pro mě někdy je tohle si potichu šeptat na veřejných místech.
Okomentovat