超人 pro mě už navždycky bude Nietzsche.

Náš byt v Olo je pro mě momentálně pořád ještě nejvíc domov.

V: ‚Ahoj, tady slečna (Verčina kamarádka), která má velmi omezené lingvistické znalosti a snaží se o tom napsat bakalářku.‘
A: ‚Ahoj, k službám. Jsem slečna (Verčina kamarádka), která má ovšem taky značně omezené lingvistické znalosti, ale když budu vědět, ráda se podělím.‘

V tomhle zkouškovém jsme s V. prvně v přestávkách mezi učením zavedly krátké šlofíčky, když už prostě dál nemůžeme. Prostě si řekneme teď a do minuty usneme, i kdyby to mělo být třeba jen na patnáct minut. Když jsme na bytě nebo na koleji, tak si zalezeme do postele a na pohovce v knihovně se prostě jenom přikryjeme kabátem a uděláme si větší pohodlí.

‚V. by chtěla všem říct, aby si dávali malinké šlofíčky během dne, že je to zlepší. Save a life, take a nap.‘

‚Já bych s tebou chtěla na dlouhé cesty.‘
-> ‚Já taky, ale musí to být pořád punkový. Žádný hotely.‘
‚Hrozně se těším. Budu punková lesba.‘
-> ‚A co budu já?‘
‚True beatnik.‘

(Uprostřed učení:) ‚Jebem na to. Koupíme si čůčo a pojedeme za Danem.‘

Pokud spolu budeme s V. někdy bydlet, budeme si kupovat velké kusy zeleniny a vařit si je.

わ先生 nás slovuje „君たちのbanda“.

Vždycky když si pouštím Going to Maine a zpívám si: ‚Your husband / My wife‘, M. se na mě tak zvláštně, významně podívá. Zajímalo by mě, jestli to znamená, že je jí jasné, že sled událostí blízké minulosti jasně napovídá tomu, že to pro mě v budoucnu jednoznačně bude wife. No husbands for me.

Bylo léto a všechno bolelo. Teď je zima a zase všechno bolí, i když úplně jinak.

Musíš svoje srdce zavřít do skořápky od lískového ořechu.