のんびり行こう。

Já mám strach, že kdyby ses mi dívala hluboko do očí, tak bych tě mohla políbit, nebo ty bys mě mohla políbit, nebo bychom se mohly políbit a třeba by se tím všechno pokazilo.

‚A co bych tedy měla cítit při čtení těch básní?‘
‚Zbláznila ses? Jak po někom můžeš chtít, aby ti řekl, jak se máš cítit kolem básní?‘
‚Já se v tom nevyznám.‘
‚Jak to můžeš říct? Jako že se nevyznáš v pocitech? Máš snad nějaké city. Jsi přece člověk, proboha! 人間なら japonsky…‘
‚Co to znamená…pocity?‘
‚Ne. Znamená to: Když přijde na to, že jsi člověk.‘ Absurdity. Dávám jí Hraběte, aby si vyzkoušela, jak na ni budou působit básně.

Je mi s ní moc hezky, akorát nechci být ničí záplata ani kondenzátor. A taky přeci musím být o p a t r n á.

Párkrát jsem se přistihla při nutkání vrhnout se ti do náruče. To je snad dobré znamení, ne?

Mám ráda způsob, jakým mluvíš. A jak ti občas chraplavě přeskakuje hlas. Taky máš tu správnou míru floutkovství. Na slečnu. A neplýtváš svým volným časem. To je přece to, co s V. hledáme v lidech. A jsi tak nádherně příčetná. A sportuješ. A cestuješ. A zajímáš se o moje zájmy. A moje oči ti připadají výjimečné. A jsi rozumná a zároveň je s tebou legrace. Too good to be true.

A já mám strach, že všechno zkazím nějakým překrásným gestem jako Hrabě.

‚Date someone who will let you fall asleep in their car, drive the whole time, be okay with it, and avoid the holes so you sleep fine.‘ That could be her!