Hodinový telefonát s Borůvkovou na balkóně. A nazítří další takový. Dokud mi nemrzne ruka, ve které držím telefon a nohy v bačkůrkách. Taky mi potom v hlavě dlouho zní tvůj hlas. A hlavně smích.
‚Já si přes noc rozmyslím, jak moc jsi šílená,‘ takhle se spolu loučíme.
Tvrdíš mi, že by ti stačilo jenom tak sedět a dívat se mi do očí. Vůbec nevím, jak mám s takovými informacemi naložit.
We were up on the hill where the blueberries grow.
‚Ty víš, ale potřebuješ to vědět.‘ To je velká pravda.
A já jsem přitom chtěla, aby mě někdo bezmezně zbožňoval. Třeba jenom pro moje oči. Měla jsem si dávat pozor na to, co si přeju. Teď, když se mi to děje, děsí mě to k smrti.
V ruštině se mi občas stává, že se snažím ruská slova spojovat do vět pomocí japonských partikulí. A dává mi to v hlavě perfektní smysl.
Telefonáty s mámou jsou nejhezčí duševní očista. Slibuju jí, že si uvařím aspoň polívku. ‚Nezanedbávej se,‘ si beru opravdu k srdci jen od mámy.
‚No, takže ty budeš muset být ta umělecká duše,‘ říká mi V. tak mile, až se z toho ve mně všechno chvěje.
A najednou se všechny tolik bojíme, abychom se nezamilovaly. Co se to s námi stalo?
Píšeš mi: ‚blázním z tebe, má milá‘, až mě z toho všechno uvnitř svírá a tak moc hezky to bolí.
Mám takovou teorii, že i kdyby někdo nakrásně zvládl přežít studium japonštiny bez psychické újmy (což je nepravděpodobné), tak povinná četba ho zlomí. V těch románech jsou takoví démoni, že ti temnota postupně nenávratně zahltí srdce.
Taky mi došlo, že vlastně vyčnívám všude jinde, jen na japonštině ne. Protože to je jediné místo, kde jsou stejní blázni, jako jsem já.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
poslední dva odstavce čtu pořád dokola. jsi moc krásně šílená!
Ty se přeci chystáš studovat japonštinu! Brzy taky budeš krásně šílená :D
Okomentovat