Potkávám u vlaku sestřenku, kterou jsem neviděla celý rok (od minulých Vánoc). Vypadá příšerně. Jen samotná její víčka prozrazují nedospánky nakumulované za poslední dobu. V pěti minutách si vyměňujeme nejdůležitější novinky a slibujeme si, že na Štěpána všechno probereme.
Bojuju s nutkáním uběhnout největší rychlostí, jakou svedu, poslední kousek cesty k L. domů. S krosnou na zádech, přes rameno tašku, ve které je notebook obalený skripty. Všechno to váží tak tunu. Už nemůžu, nemůžu. Vleču s sebou na zádech všechnu tíhu uplynulého semestru.
Regeneruju u L. doma, voda s citrónem, sedět, pět minut na nic nemyslet, to je jediné, co potřebuju. Navrch dostávám guláš. Domácí jídlo a klídeček u L. Heaven.
Přesně tak, staré časy, kdy tady všude bylo doma.
Kupujeme si každá láhev rumu a kolu v naivní představě, že budeme pít celý večer jenom tohle.
Liditi - to je něco mezi lidi a děti. A to jsme my všichni na srazu z gymplu. Dva roky od maturity.
Dostávám od K. nejkrásnější Vánoční dárek. Pozornosti od Klárky. Obě jsme bez domlouvání věděly, že předávání si dárků už zůstane tradicí. Dala jsem jí lištičku Felixe, kterého může nosit na krku.
O. prvně organizuje skupinovou fotku. Zmatečky a zábavička.
Piju hrozně špatné alkoholové kombinace.
A pak se klasicky dostaneme do bodu, kdy T. hraje na harmoniku a k tomu všichni zpíváme, co nám síly stačí (できるだけ) hospodské a klasicky třídní písničky. Po potoce chodila, Nohavica and so.
Asi dvě hodiny mi je hrozně špatně, tak tlačím na L. abychom kolem dvou jely domů. Nakonec mi ve dvě už bylo dobře, ale stejně to byl ten nejsprávnější čas k odjezdu domů úplně z jiných příčin. Po druhé hodině ranní už se stejně nic dobrého nestane. Všichni by se měli víc řídit radami z himym.
O. se se mnou loučí nadvakrát. ‚Rád jsem tě viděl a hlavně bych tě rád viděl znovu někdy dřív než zase až za rok.‘ Mj. mi říká do objetí: ‚Je to komplikované, je to složité.‘
Zrovna T. nás tolik přemlouvá, abychom zůstaly. To je k popukání. ‚To by mě teď fakt mrzelo, kdyby odešel celý Krypl Tým.‘
Kn. je při loučení taky hrozně miloučká. Přejem si vzájemně upřímně spousty štěstí.
A naše M. je snad jediný člověk, o kterého se nebojím, že se o sebe postará, i když je jakkoliv opilá. Vždycky se dostane v pořádku domů nebo k někomu jinému domů. Naprosto bezpečně.
Asi to byl opravdu nemilejší sraz. V mnohém jsme rozumnější. A v mnohém úplně stejní.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
u nás je obdoba krypl týmu nejspíš, jen si říkáme kapučíno tým. taky jste sabotovali všechny kolektivní i nekolektivní sporty?
Vlastně jsme trochu sabotovaly zbytek kolektivu, ale takovým nenásilným způsobem.
Okomentovat