That have just begun

Under a purple sun
There's many reasons
we are
what we've become

愛してるよ。 Nikam nechoď.

‚Chceš, abych bez tebe nemohla žít?‘

Jako by nebyl největší důkaz hloubky mých citů už jen to, že spím ve tvém tričku.

Přišlo mi psaní od L. (z architektury) a v něm spousta lásky. Love you so, miss you so.

Pijeme víno v kině s nohama nahoře. Vrchol floutkovství. Vůbec nevím, o čem ten film byl.

F. mi říká tak mile: ‚Ještě to vydrž, já tady taky nebudu věčně.‘ Už kvůli tomu bych se ještě chvíli nerada stěhovala.

Chci jaro a titul. A léto a jít s Borůvkovou na borůvky. Ležet na verandě a držet se za ruce. Chci na vodu, jen tak plout a na nic nemyslet. A sluníčko a pohodu. A alkoholy. A né, naše loď. A chci k Širu domů, za její šílenou rodinou a na jejich děsivou chatu. A jen tak s nimi být. A jen taky být. A být šťastná.

Olga nám vypráví o tom, že si hráli na ‚tolkienovce‘, když byli malí. Běhali po lese a předstírali, že jsou elfové. A taky o tom, jak ji jednou vyváleli ve sněhu, před tím než na soutěži recitovala básně. Přiběhla tam celá od sněhu. Z dlouhých mokrých vlasů do pasu jí kapala voda. Tvořila se kolem ní louže a ona přednášela svým od angíny hlubokým a chraplavým hlasem.

A taky o tom, jak na jednom záchodě na univerzitě vedli po stěnách skrz nápisy debaty o politice a literatuře. A kromě toho tam taky bylo: ‚Jsem lesba. Co mám dělat?‘ A odpověď: ‚Já taky, tady je moje telefonní číslo.‘