Vylila jsem si do klína horký čaj.

Vařící, ještě jsem z něj ani neupila. Po první vlně bolesti jsem se stejně zajímala jen o to, jestli přežila skripta do obchodní japonštiny. Vyprané, čerstvě převlečené peřiny, prostěradlo, dečky a polštářky - všechno polité čajem. Moje popálená chodidla jsou celkem třešnička na dortu nepříjemností zápočtového týdne. Zbytek večera se učím tak, že sedím na mokrém ručníku, abych si chladila popálený zadek. Absurdity.

Občas, když jsme ve Zmijozelu (studovna) ve Zbrojnici (knihovna), tak si představuju, jak k popukání muselo být, když みく při pohledu na nějakou zuboženou, usychající kytku prohodila ironicky すごい.

Prý se jdeme k nám učit korejštinu. Místo toho dopíjíme fancy víno a vzápětí načínáme (hnusnou) roky starou brusinkovou vodku. Plave v ní něco, čemu M. říká ‚brusinková sedlina‘. Tancujeme (možná by se skoro dalo napsat pogujeme) na to, jak P. hraje na ukulele, i když to normálně tolik nesnáším. Zpívám hlubokým hlasem: ‚Slečna Anna je za vodou‘ od Wanastovek.

Myslívám teď často na Silvestr. Pokud se sejdou opravdu všichni mí nejdražší pod jednou střechou - aspoň část KT, V., sestry a k tomu navíc Borůvková asi se rozteču štěstím. Úplně si dokážu představit, jak mi bude odkapávat z konečků prstů.

Svázat si konečně skripta do korejštiny - největší pocit štěstí a uspokojení za pouhých 39 korun. (Skripta za tři semestry béčkové korejštiny jsou stejně tlustá jako za poslední semestr japonštiny.)

Pláču, když mi sestra posílá fotky, jak doma všichni spolu zdobí perníčky.

Jamie Oliver naučil Širu loupat zázvor. Širu to naučila nás. Všechny teď učíme další lidi loupat zázvor. Lžičkou.
Peru, abych mohla Borůvkovou zabalit do čisté dečky. Když schnula přehozená přes postel, M. se v ní vyválela, protože jsem z ní prý vyprala všechny naše bytové démony.

Místo učení balím vánoční dárky a místo balicího papíru používám obrázky 富士山.

Borůvková se prostě rozhodla, že vyřeší všechny svoje životní problémy v zápočťáku. Výborné.